#1 Co život dal a vzal (srpen/září 2015)

Že je zvláštní psát v lednu o srpnu či září? On ten článek skutečně právě v tu dobu vznikl, jen prostě nějak nevyšel na světlo světa. Byl jako Gloom - čekal na to, až mu zmizí Milášek. Berte to tak, že zvláštní věci se dějí neustále a že vás s největší pravděpodobností záhy čeká ještě i říjen a listopad. 

Už dlouho chodím a říkám si, že by nebylo vůbec na škodu trochu to tu rozšířit i o nějaké ty maličkosti z mého běžného života. Nic detailního, nic intimního, jen nějaké ty drobnosti, které mě potkaly a potěšily, nebo rozladily, a které by se, čistě teoreticky, mohly stát komukoliv. Přeci jen psát pořád dokola jen dva druhy článku, je trochu nuda. Takže, pokud vás tyto příspěvky zaujmou, děkujte Ely - růžové inspiraci.

Kdo maže, na toho nevrčí

Konstatovala jsem, že mám zcela zahlcený počítač (čti: 5 GB volného prostoru). Berta (ano, počítač je jediná elektronika, která má u mě doma jméno, přičemž toto jméno je dědičné, byť bych přísahala, že tentokrát to je chlap) na mě kvůli tomu občas rozladěně mručí a občas lapá po dechu, a tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas s tím něco dělat. Začala jsem koukat na věci, které jsem pořád odkládala a spíš než podle nálady, jsem se řídila tím, kolik to zabírá místa na disku. Mazala jsem, mazala, přesto ale mi pořád zbývalo méně jak 10 GB volného prostoru. (Aktuální, lednový stav, je 11 GB, ale už to začínám vychytávat.) Proč? Protože je TOLIK asijských filmů a anime, co chci ještě v životě, nejlépe teď hned, vidět a byla by škoda to nemít v PC uložené, kdyby náhodou nejel internet... Ano, lžu sama sobě.

K tomu jsem objevila kouzlo ongoingů a online sledování, což byl vlastně poslední hřebíček do rakve, od kterého mě doposud dělilo jen to, že jsem měla poměrně pomalé připojení a bratra permanentně napíchlého na Lineage a LOLko. Rok jsem si zvykala na to, že už tu není a neokrádá mě o koupelnu a signál a teď to tak nějak prasklo, vyvalilo se to jako čerstvě rozříznutý nežid a já objevila svět nebývalých možností.

A hned na začátku mě překvapilo několik kousků, které jsem si během sledování více či méně užívala.

Nadprůměr: Akagami no Shirayukihime (výborný kousek pro ty, kdo mají rádi sebevědomé holky a nebojí se decentní a zcela čisté romantiky v pohádkovém stylu), Charlotte (skvělé školní supernatural anime, které se nebojí své hrdinky konfrontovat ani s drogami a násilím), Food Wars! Shokugeki no Souma (nenechte se vystrašit tím, že jedení jídla tu je prezentováno jako orgasmus), Junjou Romantica 3 (k tomu není co dodat, i já propadla :3 ), Prison School (lehce fekální humor, ale tak... ), Gangsta (brutální gangsterka, co by nutně potřebovala druhou sérii, ale nevypadá to, že ji dostane), Blood Blockade Battlefront (bavilo mě to, byť někdo může být lehce zmaten kvůli částečné chaotičnosti)
Solidní průměr: Aoharu x Kikanjuu (neoriginální, ale zábavné; docela bych ocenila další sérii), Gate: Jieitai Kanochi nite, Kaku Tatakaeri (zabitý dobrý potenciál převedený v trapnou harémovku, ale tak... někomu to vadit nemusí), Arslan Senki (zbytečně rozvleklé, ale pro některé charaktery to stojí sledovat), My Love Story!! (opět dobrý potenciál, ale od poloviny hrozně stereotypní a hlavní dívčí postava je strašně nereálná), Overlord (originální hlavní postava, jinak solidní průměr, který ale nemá vesměs děj), Durarara!!x2 Ten (už to prostě není ono, pořád to ale ujde díky Celty), School-Live! (zprzněný námět, ale má to pár světlých míst)

Nová polička

Za asi největší úspěch letošního léta pak beru kupodivu to, že jsem se konečně dokopala k tomu, abych přebudovala jeden prakticky nepoužitelný kus nábytku na novou miniknihovnu a vytvořila tak zcela individuální prostor pro moji sbírku asijské literatury. Když jsem to tam pak naskládala, i se sbírkou mých asijských DVD, s hrůzou jsem konstatovala, že jak jsem si naivně malovala kolik prostoru navíc mi tím vznikne, realita byla trochu chladnějšího ražení. Neříkám, že se tam už nic nevejde, ale řekla bych tak... 15 kousků a konec, vážení.

Tohle malé stěhování však přineslo i jistý druh nepořádku - rozvrkočenou knihovnu - kterou ještě ani teď, v lednu, nemám uspořádanou. Po vánočních příspěvcích jsem za to však možná i ráda, protože jsem stejně konstatovala, že to bude chtít ale úplně nový úložný systém. Ale vidím to až po absolutoriu, pokud si ovšem nehodím mašli.

Thajské chilli kam se podíváš

Kromě toho, že jsem zkoušela výrobu domácího müsli (vím, vím, ale vzpomeňte, co jsem psala u sushi), jsme v potravinářském průmyslu s M. zaznamenaly ještě jeden nevšední úspěch - vyrostly nám pěkné dva keříky thajského chilli.

Loňskou zimu byl jeden strýček na dovolé v Thajsku a kromě takových těch blbůstek, jako prostírání na stůl s ornamenty slonů, přivezl i nějaké to místní ovoce a semínka - rajčata, lilek a chilli. Lilek připomínal v zeleném stádiu obří hrachové lusky a chutnal nakonec lépe, než ten vypasený šišoid, co je v ČR k dostání běžně. Ale je také možné, že to bylo jen tou domácí produkcí. Každopádně nebyl tak zbytečně vodnatý. Byl hutnější a chuťově výraznější. Rajčata byla vizuálně zajímavá. Taková... No, vzhledem k rozměrům jsem přemýšlela, že po výbuchu Temelína tak budou jednoho dne vypadat i ta naše. Po rozkrojení měla jinou strukturu a chuťově... chuťově stála ve výsledku za prd. A jak tedy dopadlo to chilli?

No, máme toho pěkný pytlík. Do polévky stačí rozkrájet lusk a pláče půl osazenstva. Zkoušela jsem jednu jen tak a šlo to. Na začátku jsem trochu hasit chtěla, ale to je prostě reflex. Pojídání papriček jen tak sice vůbec nerozumím, protože to podle mě nemá chuť, ale tak... Jen je problém, že teď pikantní jídla vůbec nesmím. Takže kdo to bude jíst, netuším.

Pavouk a jedno tričko s medvědem

Každý rok máme kolem domu neuvěřitelné množství pavučin. Na dvoře, na terase, sem tam se nějaký ten hopsající pidižvík vloupá ke mně do pokoje a pak, když na mě čučí těma očkama a krčí se na stěně... Ne, prostě nemám to srdce ho vyhodit. Nějakou dlouhonohou potvoru klidně, ale tyhle osminohé plyšáky ne. No a jak se tak houpají na sítích venku mezi květináči, občas nám tam vyrostou neuvěřitelní mutanti. Zlodějům s agorafobií bych proto vstup výslovně nedoporučovala a už jsem kolikrát uvažovala, že vyvěsím cedulku "Tady hlídám já", jen s pavoučí hlavou Oduly namísto dobrmana. I letos se jeden neskutečný mutant našel, ale protože je to cimprlína a vylézá jen v šeru, kdy se nedá vůbec fotit, a už vůbec ne mobilem, ukázat ho nemohu.

Ale protože jsem dítě nehorázné, byť trochu staré, ukáži vám alespoň potisk jednoho neskutečného trička, které jsem našla v obchodě, kam mě jinak nedostane ani pár volů. Je sice pravda, že bílou vůbec nosit nemohu, protože jsem pak jako bledule největší a že je to bohužel ze značně průsvitného materiálu, takže bez tílka ani ránu, ale tak... Nebyla to žádná pálka a ten medvěd... I kdybych to měla jen na spaní, musela jsem ho mít s tím ale, že tu blbou mašli odpárám, což jsem taky záhy udělala.

Hořící stoh

I letos se zase asi někde konala soutěž o cenu "největšího debila okresu", protože vzplál jeden nedaleký stoh. Co z toho kdo má? Je to pro mě stejně nepochopitelné jako grafity na nelegálních stěnách. Je to hnusné, stojí to zbytečné peníze, které by se daly použít jinde, a vypovídá to jen o tom, že si měl otec toho člověka ten večer, kdy ho zplodil, raději zajít do hospody na pivo. Pro život druhých by udělal víc. I když, když kolikrát vidím kuřáka/kuřačku, jak si uprostřed parného léta dovolí hodit žhavou cigaretu do polosuché trávy, nedivím se už ničemu. Ono totiž, kdo má nahulíno před zobákem, má většinou nahulíno i za zobákem.

Stoh hořel dlouho, až do rána, a sloupec dýmu byl tak mohutný, že i v noci svítil jako maják. Vůbec jsem ten večer nezáviděla majiteli pole a ani našim dobrovolným hasičům, kteří u toho museli probdít noc, aby náhodou oheň nepřeskočil jinam.