#2 Co život dal a vzal (říjen/listopad 2015)

A jak jsem slíbila, mám tu pro vás i druhou várku vypíchnutých bodíků ze života, která vás možná nebude ani nijak zvlášť zajímat, ale mám zrovna psací náladu, tak mi to neberte. Jak rychle to vystavím po premiéře článku prvního ale netuším.

Pokud si dobře vzpomínám říjen utíkal příšerně pomalu a listopad zase neuvěřitelně rychle. Ani jsem se nenadála a už byl zase prosinec. Jak to, že ten letošní rok uběhl tak rychle? Připadá mi, jako včera, co jsem byla zapalovat na dušičky svíčky na hřbitově.

Podzimní anime ongoingy

Jak už jsem psala dříve, objevila jsem kouzlo ongoingů. Ale nejsem takový ten poctivý divák, co se koukne hned, jakmile má k dispozici anglické, české či slovenské titulky. Když není chuť, klidně si počkám a pak si smlsnu na třech dílech najednou. Jenže jak to tak chodí, ne každý kousek je dobrý a podzimní sezóna se vesměs vůbec nepovedla. Z čeho taky vybírat, když sice máte k dispozici tři školní anime, kde děti vyvolávají magické zbraně, ale veškerý obsah se jede podle takřka totožného mustru?

Je sice pravda, že ještě nemám úplně všechno z podzimní sezóny dokoukané, ale nevím o tom, že by mezi tím, co jsem ještě nedojela, bylo něco dalšího zajímavého. Tedy až na tři pokračování tří prvních sérií, které si celou dobu tak nějak šetřím, až vyjdou kompletní, abych se u nich pak nezdržovala týdenními prodlevami. Ale o nich třeba až příště. Přesto si ale dovolím poukázat na pár kousků, za které se autoři vlastně ani nemusí nijak zvlášť stydět. (Ne, ani jedno to výše zmíněné školní anime tu nenajdete.)

Nadprůměr: One-Punch Man, Sakurako-san no Ashimoto ni wa Shitai ga Umatteiru (když nepotřebujete vysvětlovat každou blbost a nehledáte stereotypní dějovou linii), Ushio and Tora (klasický dobrý kousek, který pokračoval z letní sezóny)

Solidní průměr: Comet Lucifer, kraťas Hack Doll the Animation (jen pro ty, kdo si dělají rádi srandu z otaku a populárních kousků jako Detektiv Conan), Kagewani (pokud nelpíte na monotónní vizualizaci) a nakonec snad i High School Star Musical (na hudební seriál čistě pro holky to nebylo marné, byť ta prohlášení o přátelství, síle spolupráce a odvaze... echch... písně jsem ale přeskakovala)

Narozeniny

Oslavila jsem narozeniny a přehoupla se už takřka do pohřebního věku. Nic to ale nemění na tom, že mentálně jsem pořád zakrnělá na šestnáctce a hned tak vyrůst rozhodně nehodlám. Normálně bych se tu možná ani o narozeninách nezmiňovala, tedy pokud bych neobdržela nějakou knihu, což jsem kupodivu letos skutečně neobdržela, ale přesto mi byl tento neduh(?) bohatě vynahrazen v podobě stolní lampičky. Takže teď co? Teď si mohu po letech zase v klidu v posteli číst, aniž bych se musela kvůli světlu hrabat z postele. Teď už stačí jen cvaknout a zavrtat se hlouběji do peřin. A je to skutečně báječné!

Kostnice

Protože máme tak trochu trhlou profesorku, která nás za nevědomost mlátí zákoníky a místo učení by nám raději pouštěla kriminologické seriály, jednoho dne v září se rozhodla, že se domluvíme na nějaké exkurzi. Po dlouhém zkoumáním, kam všude nás vpustí i v jinou dobu než v pátky a víkendy, kdy nechodíme do školy, nakonec volba padla na brněnskou Kostnici pod sv. Jakubem nedaleko Svoboďáku. Sama jsem tam chtěla už nějaký ten pátek zajít, takže mi to přišlo vhod, i když mě později M. spražila dost uraženým pohledem, protože by tam chtěla taky.

Nakonec se ukázalo, že je Kostnice poměrně malá a ve velké skupině, kdy rychlost přesunu nezávisí na vaší libovůli, takže si nemůžete prohlížet ostatky déle, než pár vteřin, to je docela na prd. Takže pokud se rozhodnete tamní prostory navštívit, doporučovala bych si tam zajít po dvou či po třech a to ještě s lidmi, co si to také budou užívat a ne myslet jen na to, kdy bude rozchod a kudy vede nejbližší cesta do hospody.

Dušičky

Na dušičky jsem jako každý rok zašla na hřbitov. Ovšem letos se mi nějak nepoštěstilo provést tuto každoroční návštěvu až v pozdních nočních hodinách a tak se kolem hrobů potloukalo poměrně velké množství lidí, byť už byla tma. A co si budeme povídat, nemělo to tu správnou atmosféru, i když světýlka svítila krásně. Je prostě lepší, když je na hřbitově doslova mrtvo, když tam není ani živáčka.

Stáž a absolventská práce

Rovněž jsem, tentokrát už naposledy, nastoupila na stáž. Jakoby všichni věděli, že mě tam hned tak znovu neuvidí, leda by mi za to už začali platit, navalili na mě práce, že jsem celý listopad měla dost co dělat a často byla ráda, že jsem vůbec ráda a modlila se za páteční odpoledne. Má představa o tom, jak si budu mezi prací číst, se tak vytratila vniveč. Přesto ale se už nemohu dočkat, až vyklouznu ze studentského života. Popravdě jsem z něj už víc než dost unavená.

To mě také přivádí k tomu, že jsem v tomto čase zahájila též psaní absolventské práce. V současnosti ji mám už napsanou a chybí mi pouze korektura a závěr na to, abych to poslala profesorce (ano, vybrala jsem si tu, co nás mlátí zákoníky) k finální opravě a připomínkám. Tak snad to nebude až takový průšvih a nepošle mě s tím do háje.

Pokořený Inuyasha

A ještě jedna vsuvka ze světa anime. Asi teď někoho překvapím, ale je to teprve chvíle, co jsem poprvé viděla Inuyashu. Vždycky mě to anime sice zajímalo, ale patřím k těm lidem, kteří se k anime dostali svou vlastní cestou a ne přes Naruta, Bleach a jim podobné. Takže to teď doháním tak nějak zpětně, ale nedá se říct, že bych toho litovala.

A jak se mi ten psí démon líbil? No, nebylo to nic moc. Prvních asi třicet epizod jsem se docela bavila, ale charaktery mě nijak neoslovily a celková zápletka kolem Naraku a jeho motivace působila neuvěřitelně chabě a vlastně vůbec nevím, o co mu celou dobu šlo. O moc? Jak patetické. Momentálně se snažím dokoukat finální část, která vznikla až s odstupem let, ale rovnou říkám, že mě to nebaví už vůbec. Takže na to budu koukat asi VELMI dlouho a mezitím zvládnu desítky jiných kousků.


A to je asi tak vše, co jsem vám chtěla říct. Na nic jiného si takhle zpětně nevzpomínám, a ani statusy na FB nepomáhají. Takže se mějte hezky a zase někdy. ;)