#3 Co život dal a vzal (prosinec 2015/leden 2016)

Nějak to uteklo, že? Už je březen a já se pořád nějak nemám k tomu, abych pořádně fungovala. Nebudu se tu omlouvat a vymlouvat - čas by se určitě našel a i ta chuť - ale snad to znáte také, že sednete ke klávesnici a... nic. Vážně obdivuji ty, co mají dostatek entusiasmu, aby zvládali přispívat třeba i jednou týdně a přitom jejich články zůstaly stejně kvalitní. Mně se třeba můj poslední článek nelíbí, ale co s tím nadělám, když se mi ho přepsat nedaří?

Na jednu stranu mě vždy hrozně těší, když tu jsem aktivní a můžu se hrdě poplácat po rameni, ale ruku na srdce - jak často se to děje? Kór teď, když se blíží ukončení další etapy mého života. Takže to se mnou ještě vydržte a já se nějak zkusím polepšit a alespoň párkrát do měsíce se třeba i ozvu, i když to asi nebude příliš ze čtenářského života - prostě nečtu. VŮBEC. Hlavně že knihy kupuji i tak. Elektronicky jsem se zabejčila, že dokud nedočtu Cestu krve II, nikam se nehnu, což je komplikace, protože mi to dělá úplně stejný problém, jako když jsem to četla poprvé. A co se papírových knih týče... Dá se říct, že se snažím donutit dočíst to, co mám rozečtené (cca 7 knih), přičemž se nedá říct, že by mě něco z toho vyloženě lákalo.

#2 Co život dal a vzal (říjen/listopad 2015)

A jak jsem slíbila, mám tu pro vás i druhou várku vypíchnutých bodíků ze života, která vás možná nebude ani nijak zvlášť zajímat, ale mám zrovna psací náladu, tak mi to neberte. Jak rychle to vystavím po premiéře článku prvního ale netuším.

Pokud si dobře vzpomínám říjen utíkal příšerně pomalu a listopad zase neuvěřitelně rychle. Ani jsem se nenadála a už byl zase prosinec. Jak to, že ten letošní rok uběhl tak rychle? Připadá mi, jako včera, co jsem byla zapalovat na dušičky svíčky na hřbitově.

#1 Co život dal a vzal (srpen/září 2015)

Že je zvláštní psát v lednu o srpnu či září? On ten článek skutečně právě v tu dobu vznikl, jen prostě nějak nevyšel na světlo světa. Byl jako Gloom - čekal na to, až mu zmizí Milášek. Berte to tak, že zvláštní věci se dějí neustále a že vás s největší pravděpodobností záhy čeká ještě i říjen a listopad. 

Už dlouho chodím a říkám si, že by nebylo vůbec na škodu trochu to tu rozšířit i o nějaké ty maličkosti z mého běžného života. Nic detailního, nic intimního, jen nějaké ty drobnosti, které mě potkaly a potěšily, nebo rozladily, a které by se, čistě teoreticky, mohly stát komukoliv. Přeci jen psát pořád dokola jen dva druhy článku, je trochu nuda. Takže, pokud vás tyto příspěvky zaujmou, děkujte Ely - růžové inspiraci.

28. září: Zatmění měsíce

Na jaře jsem tu psala, jak mi bylo docela líto, že jsem zmeškala zatmění slunce. Ne, že by se bez toho nedalo žít, ale proč se na nějaký ten nevšední úkaz nepodívat, že? No a něco podobného se odehrálo i dnes k ránu.

Nejsem si jistá, kolik lidí o tom vědělo, přeci jen to není tak "cool", jako v případě slunce, ale pokud jste to nezaregistrovali, okolo třetí až páté hodiny ranní probíhalo úplné zatmění měsíce. Já osobně šla spát a většinu z toho neviděla, ale našla jsem si na internetu čas, kdy se měl celý proces dostat do hlavní fáze a nastavila si budík tak, abych se mohla alespoň na ni kouknout. Takže mi mobil zazvonil ve čtyři ráno a já se šla na tu show podívat. 

V tu dobu byl z měsíce jasně vidět už jen srpek a zbytek se pohroužil do tmy. Bylo to tak zvláštní jít usínat za takřka kompletního úplňku a vprostřed noci vidět pouze jeho zlomek. Na rozdíl od zatmění slunce však to měsíčné trvá i několik hodin a zkuste si bez dalekohledu mžourat na ten neuvěřitelně vzdálený jasný bod na nebi a nezačít po chvíli švidrat. Proto jsem se také rozhodla podívat se jen na tu zásadní pasáž.

Plně zatažený měsíc měl takovou hnědou až růžovou barvu. Popravdě jsem si myslela, že v článku, který jsem předtím pročítala, budou přehánět, ale skutečně se měsíc zastíněný Zemí zbarvil do načervenalých tónů. To celé doplnil krásný výhled na kompletní hvězdnou oblohu, kde se krásně předvedlo nejedno známé souhvězdí.

Nakonec jsem u pozorování vydržela zhruba dvacet minut. Ne, že bych nezvládla zírat trochu déle, ale přibližně kolem 4:20 se nad naší obcí nebe nekompromisně zatáhlo a vzhledem ke slabé intenzitě vzdušných proudů bylo jasné, že se hned tak ty naducaná tlustá skla neodvalí. Takže jsem šla zase spát.

No, jsem ráda, že jsem měla tu možnost se na něco takového podívat. Jsem ráda, že vesměs vyšlo i počasí. A jsem ráda, že jsem nebyla líná vyhrabat se z postele. Těch dvacet minut za přerušený spánek stálo.

Hle - text!

Znáte to? Máte napsat esej, otevřete proto Word, nějaké základní termíny pro přesnost dohledáte na internetu a pak začnete o zadaném tématu "inteligentně" polemizovat. (V mém případě o Lisabonské smlouvě.) 

Čučíte do Wordu, kurzor bliká a z klávesnice se na Vás šklebí desítky písmen, číslic a interpunkčních znamének. V hlavě prázdno jako v tom hrnku s želvičkou, o který jste si ještě před půlhodinou hřáli dlaně. Žádná myšlenka, žádný nápad, jen to protivné slunce, co svítí přímo do očí. A Vy se nemůžete zvednout, protože jste nedokázali před lety podat dostatek argumentů pro to, abyste dostali noťas namísto stolního počítače. 

A jen tak sedíte a čumíte a nevíte co by, až Vás napadne: "Tak se rozepíši nad něčím jiným." 

Otevřete blogger, dáte "nový článek" a začnete psát o tom, jak momentálně vypadá Vaše zoufalá situace. Klávesnice najednou není úhlavní nepřítel a i v tom editoru se nachází víc než ten skomíravě poblikávající kurzor. Hle - text!

Zahřívací kolo máme tedy z krku a můžeme se vrhnout na něco konstruktivního, co zaručí Váš další postup studiem. Jenže...

Kurzor stále bliká a inspirace nepřichází. Takže co zbývá? Pustit si film a doufat, že to přijde příští víkend, protože nesnášíte stres a nechcete se trápit na poslední chvíli v říjnu. Zvlášť, když Vám eseje jdou a prochází Vám v nich i drzost nejvyššího kalibru. Protože co? Protože většina "zlých" profesorů miluje opozici.

Aprílové počasí aneb Jak jsem načapala zloděje

Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem na apríla zažila skutečně aprílové počasí. Poslední dva dny mi však tuto amnézii příroda štědře vynahrazuje. A pochopitelně nejen mně.

Včera jsem vyšla z domu s vědomím, že mi na čelo dopadne pár opuštěných kapek, z autobusu vystupovala s tím, že si vytáhnu deštník a ohrozím desítky životů a v Brně pak rozjímala o tom, zda jsem si neměla vzít do toho sněhu nějakou pořádně teplou pletenou čepici a oteplováčky. (Rosnička musí mít posledních 48 hodin docela fofry.)

Kočičky, Albert Einstein a velociraptor s červenou zimní čepicí

M. má kouzelné ruce. Vezme větev, píchne ji do země a vyroste strom. Aniž by chtěla, aniž by tušila,  aniž by se starala, najednou se proutek začne zelenat a ani neví jak. A přesně nějak tak přišla i ke kočičkám.

Dva roky dozadu jsme šly pro kočičky k rybníčku, daly je do vázy a ony proutky pustily kořínky. Píchly se do země, pevně zakořenily a netrvalo dlouho a byly tu dva květináče s malými stromky kypícími životem. Další jaro pak vyhnaly pár pupenů, ale ničeho víc jsme se nedočkaly. Když na podzim usínaly v zimním spánku, zastřihla jsem je, aby pak na jaře měly alespoň nějaký tvar a netrčely jak vrabčí hnízdo na čerstvě probuzené hlavě. Až letos, kromě pupenů, kočičky zvládly také rozkvést. A musím říct, že za těch pár dnů, co se žlutí na občasném sluníčku a všude kolem se vznáší oblak sladké a velmi příjemné vůně, stihly nakrmit nejedno hladové včelí bříško. 

Prý není zrovna lehké vypiplat si kočičky. Co já vím, co je na tom pravdy. 

Panický lov času

Včera večer ke mně přiběhla M., vrazila mi zoufale před obličej ošuntělý budík a vyděšeně na mě houkla: "V televizi říkali, že se mění čas! A já musím zítra vstávat na ranní do práce! Jenže nevím v kolik!"

Každý druhý by zřejmě poznamenal něco o moderních technologiích, o tom, že když si nastaví budík na mobilu, díky wifi se čas přehodí zcela automaticky a sám, jenže to by nesměly existovat na hlavu postavené náhody. M. svůj mobil utopila a doteď přežívá na staré Nokii, která neviděla barevná písmenka ani z vlaku a ze které, při vytáhnutí ze skříně, opadala tuna desetiletého prachu.

Jak jsem zapomněla na zatmění

Asi čtrnáct dní kolem mě běhala M. a připomínala mi, že se blíží to částečné zatmění, zatmění, zatmění, a že to určitě nesmíme zmeškat. A taky že to nezmeškala. Zato já to úplně vypustila z hlavy.

Mám ráda přírodní úkazy, malé i ty velké, a za poslední čtyři roky jsem se naučila občas tu hlavu zvednout a zahledět se na nebe. Dřív jsem si ho nevšímala, teď mě fascinuje. Je pravda, že pak často v periferním vidění zaznamenávám, jak se někteří lidé mermomocí snaží zachytit, co že to na tom nebi tak fascinovaně sleduji; jestli nepřiletěli mimozemšťané či se neblíží jaderná hlavice. Na jednu stranu mě baví, jak je to celé dráždí, na tu druhou si říkám, co je jim vlastně po tom, kam se dívám a co sleduji.