Předsmrtný záchvat (prosinec 2015)

(No neke. Fakt. Článek. Nevěřím tomu já, tak jak můžete vy. :3 )

Popravdě už si ani nevzpomínám, proč jsem článek nazvala "Předsmrtný záchvat", ale dejme tomu, že se to asi týkalo trvalého odchodu roku 2015 z tohoto světa. Ten rok je pryč a už se nikdy nevrátí. Tedy pokud někdo nevynalezne stroj času a lidé hromadně nezačnou cestovat do minulosti. (I když, kdo by chtěl zrovna do roku 2015?)

Jak tedy vypadal prosince z pohledu mě, jakožto čtenáře? Řekněme to tak, že dokud jsem chodila do práce, četla jsem poměrně dost. Jakmile jsem ale jednoho dne přišla domů a dala nohy na stůl s vědomím, že už nikam příští týden nemusím, spadl mi řetěz, který se mi vlastně ještě stále nepodařilo nahodit.

Stříbrná relikvie - Patricia Briggs (ebook)

Říční znamení - Patricia Briggs (ebook)

Spálená mrazem - Patricia Briggs (ebook)

Bitva o labyrint - Rick Riordan (ebook)

Poslední z bohů - Rick Riordan (ebook)

Jedno se ale změnilo - po zhruba deseti letech jsem opět začala číst mangu. Co si tak vzpomínám první manga, kterou jsem kdy přečetla, byla Love Hina a zhruba 160 kapitol Bleach. Poté, co jsem ale viděla anime Love Hina a asi první dva díly Bleach, jsem se zařekla, že už nikdy nechci vidět "zfilmovanou" mangu. Vážení, byl to tenkrát hrozný hnus a proto jsem tak nějak zbaběle od mangy utekla, protože jsem žila v přesvědčení, že už bych se nemohla nikdy na anime ani podívat. Takže jsem se čtením skončila a věnovala se pouze méně na mozek náročným visuálním orgiím. (Ono se stejně ani tehdy nedalo sehnat příliš kvalitních překladů.)

Dnes už na to celé nahlížím zase úplně jinak. Zjistila jsem, že ne každá manga je lepší než anime (viz. třeba populární One-Punch Man), a že v manze je povětšinou daleko srozumitelnější a logičtější konec. Asi i proto mě pak kolem vánoc popadl "amok" a začala jsem vyhledávat nějaké jednohubky a nakonec se i dokopala k rozečtení Claymore. Ale blíže to tu rozebírat nehodlám. Ono totiž psát o komiksech obecně je hrozná nuda. O čem taky psát? "Má to hezkou kresbu a... tu du du dum..."

S intenzivnějším čtením jsem začala hned v prvních prosincových dnech. Konečně jsem si tak nějak zvykla na režim v kanceláři a značně tomu pomohlo i to, že si kolegyně začaly vybírat dovolenou jako na běžícím páse. Většina to stejně dělala ale jen proto, aby pak nebyla sprdnuta za nevybrané volno. (Vnímáte ten paradox?) Takže mi nikdo nekoukal přes rameno a já mohla "podvádět".

Mercy Thompson V: Stříbrná relikvie (Patricia Briggs)

První, co jsem tedy udělala, bylo dočtení páté Mercy Thompson. Po předchozím zklamání z další odbočky do upířího světa, se kterým zkrátka autorka neumí pracovat, se další dění okolo Mercy stočilo směrem k fae. Ne, že bych fae nějak zvlášť milovala, to už tu asi mohl pozorný čtenář postřehnout, pořád mi ale ono téma připadá schůdnější, než právě oni upíři.

Co se týče konkrétně Stříbrné relikvie, musím uznat, že námět nebyl vůbec špatný. Plynulo to hezky, bylo to zajímavé a místy i napínavé, ale přeci jen tam chybělo něco navíc. Příběh přišel, příběh odešel a prakticky se nic nikam neposunulo, ale dejme tomu, že kdyby to bylo zfilmováno jako seriál, tohle by byl hodně dobrý (dvoj)díl.

Co mě naopak moc nepřesvědčilo, byl vývoj intimního života Mercy. Ano, všichni jsme to čekali, všichni to tak nějak tušili, ale že to skutečně přijde... Ne, že by se to v podobných knihách běžně dělo. A doteď si nejsem tak docela jistá, jestli to je dobře, jestli se mi ta představa líbí, nebo naopak nikoliv. Přeci jen ta intimní sféra tomu dodává něco, co strhává celou sérii z unisex zóny zase někam jinam a já osobně nejsem zrovna příznivkyní takového vztahového vývoje a klidně bych to oželela. Ale na druhou stranu chápu, že jsou i tací, co to nakonec ocení. Já to asi zrovna nebudu, ale chápu to. (4/5)

Mercy Thompson VI: Říční znamení (Patricia Briggs)

Ihned potom, co jsem dočetla pátou Mercy, vrhla jsem se i na šestý a později i na sedmý díl. Do světa vlkodlaků jsem se ponořila až po uši, a kdyby se neobjevila v osmém díle hned na prvních pár stránkách zmínka o Adamově ex, patrně bych dnes už měla přečtenou i knihu osmou. Ale protože té ženské přeji smrt, i když se tam prakticky nevyskytuje a jen se o ní mluví, tak nějak se nemohu dokopat k tomu, abych v četbě pokračovala, nebo rovnou začala od začátku. (A navíc se ukazuje, že jsou všechny ženské členky smečky prostě a jednoduše krávy. Ale o tom až potom, až budu psát o onom inkriminovaném díle.)

Říční znamení by se dalo považovat za takový nestrašidelný monster horor. Máme tu monstrum, máme tu nebezpečně strávené noci a samozřejmě Mercy a Adama, kterým jde doslova o život. Na jednu stranu to je neuvěřitelně nenáročný námět, který nemá čtenáři co dát, ale na stranu druhou úplně chápu, proč si autorka zvolila právě toto téma. Prakticky totiž slouží jen jako kulisa a impulz k tomu, aby se naše hrdinka vydala na určité místo a tam... Tam konečně zjistila kdo je, kdo byl její otec, jak to je s jeho minulostí a s jeho setkáním s Mercyionou matkou, a tak vůbec všechno okolo.

Na druhou stranu mě ale automaticky zaráží, jak to, že je najednou tak snadné vypátrat informace o jejím původu. Jak to, že najednou je tu zdrojů víc než požehnaně? Ale kdo ví, třeba to byla jen autorčina reakce na neustálé otázky čtenářů, proč Mercy vůbec nepátrá po své minulosti. Napsat totiž, že to po dlouhých letech hledání během univerzitního studia vzdala, tak nějak nestačí.

Každopádně, konečně jsme se někam pohnuli. Závěrečná bitva byla monstrózní. Je sice pravda, že tam bylo pár nelogičností a některé akce a reakce se absolutně míjely účinkem, ale pořád to dopadlo lépe, než díl sedmý. Bohužel jsem ale musela konstatovat i to, že vývoj mezi Mercy a Adamem skutečně přivede celou sérii, po milostné stránce, tak akorát do hajzlu. A co, že je Adam alfa? Na mě začíná působit jen jako další přehnaně majetnický blb. Přičemž v sedmém díle to ještě graduje. (4/5)

Mercy Thompson VII: Spálená mrazem (Patricia Briggs)

Na ten si totiž pamatuji opravdu dobře. Po dvou skvělých dílech to byl totiž naprostý průser. Proč? Mám pro vás jedno slovo, které tlumočí prakticky všechny mé běsy - upíři. Opakuji - mám ráda upíry, ale ne z rukou Patricie Briggs.

Ano, zase ti upíři. Ano, zase jeden slabý díl. Nechci psát špatný, protože se to pořád dalo číst bez bušení hlavou o zeď, stůl, kolemjdoucího indického slona, ale prostě to nebylo dobré. Ne a ne a ne.

Pokud bych měla popsat to, jak na mě kniha působila, tak bych vám poradila, ať si vezmete do rukou jakýkoliv americký film plný policistů v utajení a militaristických mozků, kde někde někoho mučí připoutaného na židli a dostanete tuto knihu. (Už jen chybělo, aby se udělovalo vyznamenání z rukou amerického prezidenta.) Najednou se totiž z obyčejného všedního života Mercy po boku Adama stává jakýsi politický monsterproces, který nemá ani hlavu, ani patu a je jen zbytečně komplikovaný, aby vypadal komplikovaný a vůbec to je celé tak... Aghrrrrrr... (*drží před sebou ruce a představuje si, jak někoho škrtí*)

Zkrátka se všechno motalo kolem Adama, kolem smečky, kolem upírů, a Mercy tam běhala jako hadr na holi a pořádně nedělala nic a zároveň všechno, přičemž to bylo ještě k tomu podáno tak suše, nemastně a neslaně, až jsem občas byla až znechucena. Zkrátka tohle vnímám asi jako úplně nejhorší díl celé série a co se vztahu Mercy a Adama týče... Stalo se přesně to, co jsem po dočtení pětky a v průběhu šestky tušila - už to prostě nemá šťávu. Adam je debil a Mercy by si měla najít někoho jiného. Tečka. I přesto jsem ale v naději rozečetla díl osmý, u kterého jsem se však zasekla zhruba po dvaceti stránkách a to z důvodu, o kterém jsem psala výše - Adamova ex. (3/5)

Percy Jackson IV: Bitva o labyrint (Rick Riordan)

Poté nastal čas, abych konečně skoncovat s Percy Jacksonem. Takže jsem sebrala veškerou sílu a energii a rozhodla se do toho skočit plnou vervou. A nakonec to nebyla taková tragédie, jak jsem si, díky předešlým zkušenostem, myslela.

Nakonec mi to totiž připomnělo ony Percyho začátky. Dostalo to spád, nápad a vůbec tak nějak to byl zase jednou díl, který děj posunul trochu kupředu. Konečně tam začalo o něco jít. Přesto ale se to nevyhrabalo z průměru a nepomohlo tomu ani to, že se to začalo brát až příliš vážně a absolutně to přišlo i jen o zbyteček prvotního humoru.

Závěrečná bitva... byla oškubaná. Nejsem si úplně jistá, jestli kniha dokonce nekončila uprostřed bitvy o labyrint s tím, že pak pokračovala v závěrečném dílu, každopádně jí autor tak nějak profičel a člověk ani neměl pocit, že tam vůbec nějaká bitva probíhá či proběhla. (3/5)

Percy Jackson V: Poslední z bohů (Rick Riordan)

Závěrečný díl byl... dobrý. Nebyl nadprůměrný, ale držel se prakticky na totožné úrovni, jako Bitva o Labyrint. Číst mě ho ovšem nebavilo.

Tak nějak mi přišlo, že to přišlo o to dobrodružství. Ano, probíhalo tam množství bitev, bojů a šarvátek. Táborníci i nepřátelé umírali po desítkách. Přesto ale to na mě působilo neosobně, odtažitě a i když tam na márách ležela postava, o kterou by si asi člověk měl dělat starosti, nedokázalo to ve mně probudit ani špetku nějakého citu.

Po obsahové stránce tam toho bylo, jako v každém jiném svazku od tohoto autora, hodně, ale stejně jako ve čtvrtém díle, i tady to bylo nemastné a neslané. A pak přišla finální bitva, finální odhalení, obdarování hrdinů, kde si pochopitelně přemožitel Percy vybral zcela nesobecky a morálně na výši a.. konec. Zavřela jsem soubor ve čtečce, zadala delete a zapomněla, že jsem to vůbec četla. Takový byl Percy Jackson - potomek bohů. Hádám, že tenhle "mýtus", se za tisíc let číst nebude. (3/5)