neděle 20. března 2016

#3 Co život dal a vzal (prosinec 2015/leden 2016)

Nějak to uteklo, že? Už je březen a já se pořád nějak nemám k tomu, abych pořádně fungovala. Nebudu se tu omlouvat a vymlouvat - čas by se určitě našel a i ta chuť - ale snad to znáte také, že sednete ke klávesnici a... nic. Vážně obdivuji ty, co mají dostatek entusiasmu, aby zvládali přispívat třeba i jednou týdně a přitom jejich články zůstaly stejně kvalitní. Mně se třeba můj poslední článek nelíbí, ale co s tím nadělám, když se mi ho přepsat nedaří?

Na jednu stranu mě vždy hrozně těší, když tu jsem aktivní a můžu se hrdě poplácat po rameni, ale ruku na srdce - jak často se to děje? Kór teď, když se blíží ukončení další etapy mého života. Takže to se mnou ještě vydržte a já se nějak zkusím polepšit a alespoň párkrát do měsíce se třeba i ozvu, i když to asi nebude příliš ze čtenářského života - prostě nečtu. VŮBEC. Hlavně že knihy kupuji i tak. Elektronicky jsem se zabejčila, že dokud nedočtu Cestu krve II, nikam se nehnu, což je komplikace, protože mi to dělá úplně stejný problém, jako když jsem to četla poprvé. A co se papírových knih týče... Dá se říct, že se snažím donutit dočíst to, co mám rozečtené (cca 7 knih), přičemž se nedá říct, že by mě něco z toho vyloženě lákalo.

Data-paper

Když už jsme u těch knih, proč se nezmínit i o tom, že má neschopnost se začíst měla a má co dělat i s tím, že mám zhruba od prosince problém vzít pořádně do rukou papírovou knihu. Nevím čím to, ale když už, sáhnu spíše po e-booku. Z toho také vyplynulo i to, že jsem během prosince četla pouze elektronicky. V lednu se to sice otočilo a naopak jsem četla pouze z papíru, ale jednalo se spíš o takovou tu snahu dočíst alespoň pár rozečtených kousků, které mi tu momentálně trůní na stole. Přesto ale, i když mám možnost číst v MHD, knihy si sebou neberu vůbec a čtečku... tu tak nějak tahám sem a tam, aniž bych ji pořádně využila. Raději jen poslouchám hudbu a koukám z okna. Je ale pravda, že jednou mě zachránila v přecpaném voze, kdy jsem si mohla vybrat - buďto si číst, byť mě to nijak nestimuluje, a nebo sledovat dvojici, jak si vzájemně vyměňuje DNA. Znáte to - taková ta situace, kdy nevíte kam s očima. Dvojici to sice přejete, ale dívat se na to skutečně nemusíte. (Každopádně uznávám, že chlapec líbat uměl a ani při tom nemlaskali, což je docela zázrak.)

Sportem ku zdraví a asijské horory

V prosinci jsem se také začala věnovat nočním procházkám. Ano - nočním. Proč? Pro mě to má určitý psychologický efekt. Když nevidím daleko na cestu, nedemotivuje mě to a daleko lépe se mi jde a navíc prakticky nikoho nepotkám. Takže většina mých večerů vypadala v té době tak, že jsem se podívala na nějaký asijský horor (ano, rozhodla jsem se tento žánr prozkoumat hlouběji) a hned potom vyrazila do nočního ticha. Navíc většinu prosince vládla v naší obci mlha tak hustá, že člověk neviděl ani na tři metry, ale o to to bylo zajímavější a pro M., která mě poměrně ochotně doprovázela, o to strašidelnější. Tím spíš, když jsem jí do toho začala vyprávět, co za horor jsem viděla. Často mě pak označovala za absolutního magora a vybízela mě, ať laskavě držím hubu. :3

Balím dárečky

Přišly svátky a spolu s nimi i balení dárků. Letos jsem to všechno stihla tak nějak dřív, i se zdobením stromečku. Nevím čím to, asi jsem byla nahecovaná z toho, jak nic nechci nechávat na poslední chvíli, abych mohla v klidu dopsat absolventskou práci. Každopádně jsem byla se vším o den napřed a nejraději bych i tu rybí polévku baštila o jeden večer dříve. A protože jsem i na svůj věk značně infantilní, ani letos jsem se nevyhnula dětskému balícímu papírů. Takže pokud ode mě někdy dostanete dárek, patrně bude v dětském papíře. Letos jsem si vybrala jeden s motivem medvídka Pú. Takže i kdyby to byl nějaký zcela seriózní dárek, pravděpodobně ho dostanete v něčem naprosto nedůstojném vašeho věku.


Star Wars VII: Síla se probouzí a Padesátka

Během prosince a ledna se mi pak podařilo dostat do kina, a to rovnou dvakrát. Nejsem zrovna člověk, co by do kina musel chodit i několikrát za měsíc - zastávám názor, že do kina se chodí jen na filmy, které jsou zkrátka dělané pro velké plátno, tím spíš, když západní kinematografii posledních pět let prakticky vůbec nesleduji - ale tak... na Star Wars jsem jít prostě musela, byť jsem od toho skoro nic nečekala.

Ten film není dobrý. Ne, pokud čekáte další díl monstrózní ságy. Člověk si ale musí uvědomit, že režie je jiná, že doba je jiná a že natočit dnes film bez černocha a emancipované ženy není prostě humánní, ne podle euroamerických měřítek. Pokud k tomu budete ale přistupovat jen jako doplněk série, který se nesmí brát moc vážně, budete se bavit stejně jako já. Párkrát jsem se zasmála, přesvědčila se o tom, že jsou ve SW světě i ještě víc kawaii roboti, než je R2-D2 a opět si to užila, jako kdysi. Přesto ale jsem příznivcem starých filmů (4.-6. ep.), myslím si, že nový záporák je chcípák první kategorie, který by tu masku prostě neměl sundávat, protože kdo se má na ten jeho hnusný ksicht dívat, černoch by se neměl snažit být násilně vtipný a ženská by měla ubrat na sípavém dýchání, a to převážně v okamžicích, kdy se schovává před hlídkou klonů a slyšel by ji při tom i hluchý, ale tak... mohlo to prostě dopadnout i hůř. A přiznávám, když jsem tam tak seděla a rozezněla se úvodní znělka, musela jsem slzu dojetí zamáčknout - jo, jsem zase v kině na Star Wars.

Pak jsem zaběhla do kina ještě podruhé, a to na Padesátku. Popravdě, na ten film jsme s M. vůbec jít nechtěly, ale ona prostě měla potřebu mě vytáhnout ven, tak jsme šly. Původní plán byl jít na Lídu Baarovou, na kterou jsme udělaly už i rezervaci, ale nějak mi to nedalo a podívala jsem se na ČSFD. Přečetla jsem komentáře, shlédla trailery a řekla M. jasné NE!. Na takovou krávovinu mě prostě nikdo nedostane. Ale protože jsme už prostě měly plán a druhý film, na který bychom šly, nám nevycházel časově, dostaly jsme se tak nějak k Padesátce. Ano, je to trochu sexistické a hodně buranské, ale v ten moment nám to i docela sedlo. Bavily jsme se, odnesly si pár hlášek co nám utkvěly v hlavě, a je fakt, že na rozvrzané krmelce budeme asi až do konce života koukat tak nějak jinak.


1. 1. 2016

Pokud se ohlédnu na první den v roce 2016, automaticky se mi vybaví, jak jsem dostala svůj typický záchvat šílenosti a vyběhla do noci jen v pantoflích a tričku s krátkým rukávem. Proč? Napadl sníh a mě nenapadlo nic jiného, než si jít stavět sněhuláka.

Měl zhruba čtyřicet čísel. Čepku z vršku od bandasky, místo rukou dva drátky, na nos jsem někde ulomila větvičku a oči a knoflíky mu vyrobila z kamení, ale na to, že to byl zcela spontánní počin, se mi docela povedl, ne? Chodila jsem pak kolem něj cirka 10 dní, než po něm zůstaly jen ty nesněhové komponenty. Sněhulák mě tedy opustil 11. 1. 2016. Snad ho uvítali v zasněžených věčných lovištích s otevřenou náručí.

Anime: zimní sezóna 2016

A nakonec bych asi mohla zmínit, jak to vypadalo během zimní sezóny anime. Kromě toho, že jsem dohnala Fairy Tail 2 do 90. epizody, jsem se samozřejmě pustila i do několika ongoingů. Ale i když nemůžu říct, že by byla tato sezóna vyloženě špatná, těch kousků, které mě nějak výrazněji zaujaly, moc není. Na druhou stranu mě ale, kromě snad jednoho, ani žádný vyloženě nenaštval. Rovněž vyšlo pár druhých sérií, ale o nich se mi moc zmiňovat nechce. Pokud člověk neviděl sérii první, proč by ho také mělo zajímat pokračování.

Nadprůměr: Co dostalo do kolen snad úplně všechny, byl jednoznačně ERASED. Jasný favorit letošní zimy, který se pravděpodobně jednoho dne bude řadit mezi ty klasické kousky, o kterých každý ví. Za mě určitě potěšil i Myriad Colors Phantom World. Je to sice takové klasické školní anime, kde mají puberťáci nadpřirozené schopnosti, ale vizuální stránka je nadprůměrná, předvedlo to několik originálních scén a charaktery nejsou ani trochu protivné. A i když si tam jedna hrdinka při kouzlení osahává hrudník, nic proti tomu nemám. Prozatím nadějně vypadá též Ajin. Je pravda, že tomuto typu animace moc nefandím, ale i když mimika postav vypadá pořád blbě, v tomto případě mi to až tak nevadí. Ani příběh nevypadá úplně marně, ale je pravda, že to celé ještě může jít do háje.
Solidní průměr: Pokud máte rádi sladkosti, asi vás pobaví Dagashi Kashi, ale vzhledem k tomu, že to prakticky nemá příběh, ne každého to asi osloví. Nedoporučuji diabetikům. Z kategorie sportovních anime vypadalo po první epizodě nadějně i Prince of Stride, ale ruku na srdce, je to krávovina pro puberťačky. Koukat se na to sice dá, ale kromě těch barviček to prakticky nic dalšího nenabídne. Podobně nadějně vypadala i KonoSuba, ale po zhruba 4 ep. to ztratilo to svoje kouzlo. Neříkám, že se na druhou sérii nepodívám, ale tak jak to bylo na začátku vtipné, tak to ke konci spadlo do naprosté průměrnosti. Kromě toho, že ženské charaktery jsou úplně blbé, a ne v tom humorném smyslu, samotný hrdina, klasický chcípák, ovšem sarkasticky zahořklý, to sám prostě nezachrání. Mohlo to být velmi dobré, ale je to pouze dobré. Méně zbytečného ecchi a více situační komedie a bylo by to *puf* kouzelné.

A to je asi tak všechno. Samotnou mě překvapuje, že z toho, co mám rozkoukané, nic víc za zmínku vlastně nestojí. (Tady je aspoň vidět, kolik zbytečností se točí.)

3 komentáře:

  1. (Já si chtěla postěžovat, že mi Bloglovin tenhle článek nehlásil, a potom mi došlo, že jsi vlastně měnila adresu a já ji zapomněla dát odebírat a nemám si proto na co stěžovat, protože jsem trubka já :D)

    Já třeba lidi, co přispívají jednou týdně a mají to kvalitní, nechápu. Sama kolikrát článek týden jen dávám dohromady, protože jsem ten typ věčného přepisovače a přeformulovávače, takže mi to nejde do hlavy :D Podle mě jde hlavně o to je do toho nenutit :) Protože jak se z toho stane povinnost, to je nejhorší.

    Dětské balící papíry jsou nejlepší! ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ely: Tak jsi to měla ututlat a předstírat, že to je jen a pouze vina Bloglovinu a klidně si tu postěžovat. Já bych na to nepřišla a jen s tebou "soucítila". :D

      No, u mě teď hlavně vznikl problém, že jsem tak nějak s příchodem absolutoria úplně přestala číst. Takže mi tu hnije ještě jeden článek o tom, co jsem přečetla v lednu a dva nákupáky a pak už nic, nic, nic. Takže si to tak nějak šetřím jako výplň. (Samozřejmě to neznamená, že jsem si ale... *počítá*... nestihla koupit 9 nových knih. Na druhou stranu to za 3 měsíce není taková hrůza. :) )

      Jasně! Dětský balící papír forever!!! :3

      Vymazat

Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)