pondělí 7. prosince 2015

Jeden zapomenutý článek (říjen 2015)

Ano, zapomněla jsem tento článek publikovat. Stane se. Ovšem v listopadu jsem naprosto nic, kromě pár povídek, nepřečetla, takže ten šílený rozsah berte jako satisfakci.

Tak to vypadá, že se mi po půlroce navrací ta pravá čtenářská nálada. Je to pozvolný proces, přesto ale cítím, že mám na čtení občas i skutečnou chuť. Nutno ale podotknout, že se teď snažím spíš knihy dočítat, než nově načínat, takže to pak i může někdy vypadat, že jsem toho přečetla víc, než co bude odpovídat skutečnosti. Ale to už tak u mě chodí.


Past na medvěda - Petra Neomillnerová (ebook)
Zmizelá - Gillian Flynn (ebook)
Prokletí Titánů - Rick Riordan (ebook)
Trápení - Richelle Mead

Tento měsíc pravděpodobně spoustu lidí nepotěším, protože jsem opět u některých knih nepochopila jejich populárnost a mám je jen za slabomyslné bláboly, co by neměly stát za povšimnutí. Ale věřte, že mě vůbec netrápí, když se mnou nikdo nesouhlasí jen proto, že se nechal unést emoční bouří a nedokázal prohlédnout pozlátko, které na sebe popkulturní nesmysly tak rády berou. Ale už k věci.

Tina Salo III: Past na Medvěda (Petra Neomillnerová)

Jeden čas byla oním zpopularizovaným blábolem také série o „megahusté“ vampýrce Tině Salo, co si na světě lebedí už pěkných pár set let a zažila už snad všechno, co jen zažít mohla. Takže by člověk logicky usuzoval, že bude zahořklá, znuděná, světaznalá a inteligentní, a dokáže předvídat určité situace. No, dejme tomu, že až na tu inteligenci by to celkem šlo.

První a druhý díl se nesl ve znamení – a teď si, milé děti se zkostnatělým pozadím, zacpěte ouška – „ŠUKAT, ŽRÁT, SPÁT a na čtenáře z vysoka SRÁT“. A to si nedělám legraci. Tina Salo celou dobu jen chrněla. Když se probrala, se vším, co mělo v okruhu pěti metrů péro, se vyspala, a protože pak dostala hlad, tak se napapkala, v důsledku čehož byla opět unavená a tak šla zase spát. Textu, který se věnoval „ději“, nebyla dohromady snad ani desetina celkového rozsahu knihy. V případě třetího dílu však nastala určitá změna a už to není pouze o tom „jednom“, a dokonce se podíváme i za hranice Čech. Ale co si budeme povídat, je to tak nudné a ospalé a bez šťávy, že to nakonec stojí hodně přemáhání, aby to člověk vůbec dočetl. A když pak knihu nakonec zavřete, nemáte sebemenší chuť se k ní zase někdy vrátit či pokračovat dalším dílem.

Autorka je známá tím, že se nebojí dávat do knih sex studený jako psí čumák, co ve vás ani na chvíli nerozškrtne takový ten plamínek vzrušení, a své hrdinky prezentuje ve vztazích jako ty dominantní, i když jsou to většinou jen arogantní háravé čubky. (Ne, nebudu to cenzurovat.) Když to čtete jednou, je to vlastně docela fajn a do jisté míry i osvěžující (viz. její čarodějka Moire). Podruhé si pak už trošku vzdychnete a řeknete si: „No tak jo, ještě to přežiju.“ Ale když už čtete potřetí o té stejné ženské, co se jen jinak jmenuje, dojde vám ten jednotvárný mustr. Čím se to pak liší od těch hus z četby pro mládež?

Když nad obsahem knihy přemýšlím zpětně, vlastně vůbec nevím, co se v ní odehrálo. Mělo se snad jednat o nějaký zmanipulovaný případ, jehož obětí se stal Bear. Proč, nač, jak a co z toho kdo měl si vůbec nevybavuji. Pokud chtěla autorka vyhodit z kola jednu „kladnou“ vedlejší postavu, měla to udělat nějak mimochodem a ne se o tom sáhodlouze a zbytečně rozepisovat. Ale i když se to celé mělo vlastně týkat Medvěda, byl to jen zastírací manévr pro další kecy o tom fakt(!) divným a naprosto nudným šukacím lovestory mezi Tinou a Němčíkem, přičemž ale stejně nikdo nevěří, že mezi sebou mají nějaký ten cit. Ve výsledku, co se tak pamatuji, jsem četla jen o nějaké pošahané upíří politice, co vůbec nedávala smysl, byla jsem zahlcena postavami s těmi nejdebilnějšími jmény, jaké může český autor vůbec vyplodit, a stokrát četla o tom, jak je Tina cool, když se může opalovat na sluníčku, zatímco její podpantoflák spí s vyvaleným pupkem kdesi v koutě. Pořád šel někdo po Tině, ta během jedné věty všechny útočníky pozabíjela, pak se tomu třeba i bez smíchu smála, a pak se popis dál věnoval tomu, jaký je ten její nabíječ (prý) sadista, se kterým může vydržet jen ona, a jak se nerozpakuje umučit ženskou k smrti a dokonce ho to baví, což je jen další odraz doby, ve které vyrostl. Fakt „hrozně zábavné“ a „zajímavé“. Až se mi z toho chtělo spát. Takže ve výsledku o Medvěda ani nešlo. Autorka jen chtěla opět čtenáře přesvědčit o tom, jak je ten německej spratek fixovanej na maminku drsnej, i když je to ve skutečnosti jen podpantoflák s natrženým rektem, a jak je Tina cool-sebevědomá-čupr-emancipovaná baba, i když ve skutečnosti je to úplně stejná rozhoďnožka, jako všechny ty diskoslepice, co můžete vidět běžně na ulici. (No, třeba se některá z nich jmenuje taky Tina.) (1,5/5)

Zmizelá (Gillian Flynn)

Ano, i já se nakonec pustila do fanfárami ověnčené Zmizelé, ale...

Sakra, lidi, vždyť je to úplně nesmyslná a kompletně předvídatelná zhovadilost, co vůbec ničím nepřekvapí, ani tím koncem. To, jak to celé bylo a bude si člověk odvodí po dvou až čtyřech kapitolkách, kdy je nastíněn základní profil obou hlavních postav. Stačí se zastavit, trochu se nad tím zamyslet a máte sestavený kompletní scénář, podle kterého autorka hodlá pokračovat, a ne, nebude se konat žádné překvapení a ani zvrat.

Někteří lidé tvrdí, že ti, co prohlašují, že věděli, kdo je „vrah“ už od začátku, jen nabubřele lžou. Není to pravda. Zápletka je tak primitivní a banální, že skutečně nemáte problém po dvaceti stránkách určit kompletní obsah knihy. Jediné dobré na tom všem vlastně je jen ten konec, který krásně ukazuje, jak se dají lidé s dobře použitým psychickým nátlakem domestikovat, podvolit, zotročit, byť jejich původní charakteristika říkala něco jiného. Scénu při opouštění chatové komunity jsem si pak užívala a tiše si mnula ruce. Lítost? Proč? Faktem ale je, že ten, kdo se už v životě setkal s různým druhem povah a umí odhadnout osobnost a psychické rozpoložení člověka po prvním pohledu či první větě, popřípadě po pěti minutách konverzace, se bude celou knihu absolutně nudit. Já sama se nudila tak moc, že jsem v druhé polovině popisné pasáže s Amy, kde se tak „úžasně“ rozmravňovala, přeskakovala a věnovala se jen dialogům. A ne, nemyslím si, že by mi něco ušlo a nebo to ublížilo mému celkovému dojmu z knihy.

Charaktery jsou nastíněny tak, aby byly od začátku nenáviděny. Já osobně nesnášela pouze Amy. I když měl její manžel chyby, nebyly nijak mimořádné a vybočující z klasického mužského profilu. Dostal se do krize, začal být apatický, promarnil peníze a neodolal pokušení. Banálnější vývoj mužské psýchy neznám. (Tedy snad až na rýmečku, která způsobuje, že někteří jedinci zavolají notáři a začnou sepisovat závěť.) Prostě „typiše mužskyše knédl“, co se může zařadit do těch milionů před ním, co si prošli něčím podobným.

Kouzlo psychopata je v tom, že mu začnete věřit každé slovo a budete stát na jeho straně za každé okolnosti, že ho budete mít rádi a podporovat ho v jednání. Ale takhle to v této knize nefunguje. Kupříkladu Amy je jen sebestředná a rádoby ublížená kráva, která se vdala v podstatě jen proto, aby jednoho dne mohla „spravedlivě“ trestat. Nevěřila jsem jí ani nos mezi očima, natož celou tu její „hru“, která nejenom že nemá logiku, ale vlastně ani pointu. Na konci jsem se jen ptala, proč celý ten cirkus. Kdyby se rozvedla, Nick by přišel o bar, protože by ji musel vyplatit její podíl a na to neměl, musel by opustit dům a pravděpodobně by přišel i o svůj rozmar. Ztratil by všechno a s jeho povahou by se z toho nejspíš už znovu ani nevyhrabal, tedy ne bez pomoci Go. Ale to by to od autorky nebylo tak „cool“ a najednou by se celá ta blbost změnila na obyčejný slice of life román, kterých jsou miliony. Takhle to je sice zhovadilost prvního stupně, ale ti, kteří zhovadilosti nevidí, jí to žerou a ona za to kešuje těžké love. Co na tom, že jazykově to je jako sloh školáka, co na tom, že to vlastně nemá logiku, co na tom, že to je nepřesvědčivé. Stačí se tvářit originálně a masy vám to žerou. Že to není originální, na to už ty masy nepřijdou a tak jen slepě jdou, jdou, jdou a cestu si razí pro knihu novou, stejně zbytečnou. (1,5/5)

Percy Jackson III: Prokletí titánů (Rick Riordan)

Co říct ke třetímu Percymu? Byla to nuda. Tak bych mohla skončit a řekla bych tím vlastně vše. Jednička byla dobrá, dvojka průměrná, trojka absolutně zbytečná. Děj se neposunul, charaktery se prakticky nevyvinuly. Neříkám, že se neudálo vůbec nic, alespoň se vyřešila otázka spojená s věštbou, ale pokud se na to člověk podívá z racionálního hlediska, to důležité by se dalo vecpat do jedné kapitolky a text by přitom informačně netratil. Jenže psát dlouhé série, které by příběhem vystačily i jen na povídku, a které by zvládly masově vyžrat každou druhou  dětskou peněženku, je momentálně in. Jistě, i nakladatel jest pouze člověk, co živ chce býti. Ale odsud posud prosím.

Po úvodní pasáži a boji s hydrou(?) (nejsem si jistá co za monstrum to bylo a těžce vzpomínám), jsem knihu musela na nějaký ten měsíc odložit. Kdykoliv jsem pak zapnula čtečku, Prokletí titánů bylo to poslední, po čem jsem i jen trochu toužila sáhnout, a abych v ní nakonec vůbec pokračovala, stálo hodně přemáhání a přemlouvání mě samé. Je to sice čtivé, ale tak, TAK hloupé. Je to jako Harry Potter – co díl, stejně blbý mustr bez myšlenky a nápadu, který hloupý čtenář sežere i s navijákem, protože se tam trošku kouzlí a na filmovém plátně by to s náležitou příměsí digitálních efektů vypadala cool. Skutečně důvod, proč tomu stavět po světě pomníky?

První dojem ze série Percyho Jacksona byl takový, že mě přivedl k myšlence budoucího zařazení do mé knihovny, abych si jednou po třicítce mohla zase zavzpomínat. Odradilo mě však zjištění, že poškozené knihy s rozervanou obálkou, které jsou dostupné v antikvariátech, často stojí tolik, co úplně nové z obchodu. Po přečtení třetího dílů jsem se navíc naštěstí přesvědčila o tom, jak špatná investice by to byla a že za kup série rozhodně nestojí, a tak ji definitivně vyškrtávám ze svého hledáčku. To ale neznamená, že číst nebudu dál. Budu. Však jsem si taky upirátila další díly, čtvrtý dokonce již rozečetla a k tomu do čtečky uložila rovnou i zbylé série. Taková já prostě jsem. Sice už nečekám žádné haló a vůbec k tomuto autorovi budu přistupovat již nejspíš vždy značně skepticky, ale je prostě fakt, že když chcete nějaké krátké čtivo, které se jako "dlouhá" kniha nakonec jen tváří, tohle není úplně nejhorší volba. Snad bude čtyřka lepší a já za sebou nebudu všude nechávat vyškubané vlasy. Do 12 let bomba, pak už jenom vílí pšouk. (2/5)


Sukuba I: Trápení (Richelle Mead)

Tak tohle jsem popravdě nečekala ani já, ale ano – líbilo se mi to. Je sice pravda, že by tomu neuškodila větší dávka humoru a trošku méně vedlejších postav, zasloužilo by si to více rozebrat některé charaktery a Georgina by se mohla občas mírnit s těmi svými emocemi, zvláště pak ke konci, ale na to, že to je Richelle Mead… Jo, ten konec byl absolutně debilní, ale vem to čert.

Velkým přínosem pro sérii Sukuba, je její hrdinka - krásná, nesmrtelná, inteligentní a zcela nedokonalá ženská, co miluje literaturu. Který milovník knih nechce o takových postavách číst? Líbejme ruce všem, kteří napíší knihu z literárního prostředí. A navíc se zdá, že tohle je skutečně to, o čem Richelle Mead chtěla doopravdy psát. Je poznat, že do toho dala kus sebe a nepsala jen to, co chtěl její nakladatel, popkultura anebo současný trend. Zkusila to po svém, a jak se dalo čekat, moc tím své čtenáře nenadchla. Jenže o tom to má prostě být – nepsat pro masy, ale pro sebe, a až na druhém místě teprve pro ostatní. Tam je pak vidět skutečná povaha autora a to, jestli je pro ně důležitější prezentovat sebe, nebo se stát jen další nevýraznou figurkou v té ohavné mašinerii oblbovací a propagandistické fašírky, co ji najdete ve většině regálů.

Jak už jsem řekla, konec byl hloupý, vykonstruovaný a trošku mi přišlo, že autorka sama nevěděla, jak to pořádně zakončit a tak vařila lehce z vody. Přesto ale jsem se, alespoň během čtení první poloviny knihy, u něčeho takového po dlouhé době zase jednou bavila. Sice se trochu bojím, jak bude na onen konec chtít navázat dál, ale tak... když to bude brak, tak to bude brak a ohodnotím nízko. Vždyť o co jde? Je to jen lehká literatura.

A pak tu je ten nádech červené knihovny, který je tak strašně zbytečný a přesto jsou autorky, které, i kdyby hlavní hrdina umíral na lepru, by v jejich podání dokázal svou vyvolenou dostat do kolen hloubkou svých očí v barvě nekonečné modři. Nevím jak ostatní, ale já nikdy nevím, jakou mají chlapi barvu očí, protože mi to je úplně buřt. Ale pokud si někdo zakládá na takových zromantizovaných blbostech… V Sukubě to Richelle Mead nepřehání. Ne tak, jako ve Vampýrské akademii. Přesto ale, kdyby to úplně vypustila a romantickou linii pouze naťukla s tím, že by se v dalších dílech postupně rozvíjela, vůbec by to tomu neuškodilo.

Sice nevím, jak brzy sáhnu po pokračování, ale už teď mohu říci, že si to užiji. Nejspíš to bude šílenost a blábol, ale stejně se docela i těším. (3,5/5)

6 komentářů:

  1. Tenhle článek mi spíš než jako dokumentace tvých přečtených knih za říjen připadá jako varování, čemu se v knihkupectvích a knihovnách vyhýbat :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžeš to tak klidně brát. Není pořád posvícení a měsíc říjen byl extrémně špatný. :) Pořád mi ale připadá lepší napsat to hezky zpříma, než se kroutit jako hádě a lhát jen proto, abych v něčích očích nevypadala špatně. (Na to bych totiž neměla žaludek a navíc... Takových pseudorecenzentských pokrytců tu je více než dost.) Zase mě ale nemůžeš brát doslova, protože já knihy hodně analyzuji a taky už mám myslím hodně načteno, takže si skutečně můžu dovolit říct, co je úplná ptákovina a co ne. Věřím ale, že spousta "svátečních" čtenářů by mě po přečtení tohoto článku chtěla pořádně praštit (nejen) nafukovací palicí a stříknout mi s gustem z klaunské kytky do ksichtu ocet. :D

      Vymazat
    2. Já právě svátečním čtenářem rozhodně nejsem, takže jsem za tvou tvrdou upřímnost moc ráda :3

      Vymazat
    3. :3 Tak díky. Kvůli tobě se budu poohlížet po vícero špatných knihách, ať máš radost. :D

      Vymazat
    4. Ona se ta recenze potom skvěle čte, když je kniha brak, co si budeme nalhávat :D

      Vymazat
    5. A nejen to - taky se to dobře píše. Chválení je hrozná nuda, ale při "nadávání"... to se ten komentář hned šmrdolí rychleji. :D

      Vymazat

Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)