Když i komáři potí krev (červenec 2015)

Tak jsem si malovala, jak se konečně pustím v červenci do nějakých článků a jak to tu alespoň na krátký čas ožije a ono prd. Veškerá naděje zemřela spolu s potem stékajícím po zádech a nemilosrdnou výhní. Tak ráda bych otevřela okno, jenže to by tu bylo ještě hůř. Proto to tu bedním jak jen se dá a tiše podezírám své podvědomí, že se snaží vytvořit bezpečnostní kryt.

Airnet - Geoff Ryman
Šepot - Mijuki Mijabe
Nebe v plamenech - Emmy Laybourne
Pád Bastily II - Alexandre Dumas, st.

Vím, že jsem se tu zmiňovala, že bych se chtěla v létě věnovat především své sbírce asijské literatury, abych se mohla později chvástat tím, že nejenom že ony knihy vlastním, ale že znám i jejich obsah. No "jasně". Velká očekávání = chabý výsledek. Takže dělejme, jako bych nic neřekla.

Airnet (Geoff Ryman)

Airnet byla asi jediná kniha, u které jsem byla přesvědčena o tom, že ji v červenci dozajista přečtu. Nejenom proto, že jsem se ji snažila pokořit v maratonu, ale také jsem měla takový ten pocit, že kdybych se začala věnovat něčemu jinému, pravděpodobně bych se k ní pak poměrně těžce vracela. 

Teď to může vyznívat tak, že je kniha špatná. Není. Je jen trošku těžkopádná a prvotní námět vyznívá lehce do ztracena. Silné okamžiky se střídají s těmi vlahými a napínavé chvilky se topí v dějové prázdnotě. Konec není zrovna OK a vůbec jsem se tak nějak zase přesvědčila, že ze sci-fi mě baví jen velmi málo prvků. 

Cyberpunk mám ráda a snad bych měla ráda i tuto knihu. Problém je ale v tom, že tohle není čistokrevné sci-fi. Je to román o ženě žijící primitivní život v zapadlé horské vesničce, která ani netuší, jak je svět velký a to co pro ni znamená jmění by jinému nevystačilo ani na den živoření.  Je tu popisován střet světa prostých lidí a vyspělé civilizace. Je tu vidět ten vědomostní rozdíl, to jak málo k životu skutečně stačí a jak se s pokrokem vypořádají lidé, kteří jinak celou zimu tráví zapadlí sněhem bez kontaktu s kýmkoliv z vnějšku. 

Samotný Airnet je pak jen okrajovým prvkem, který to celé ozvláštňuje a je motivem pro to, aby hlavní hrdinka podnikala všechny ty životní změny. Ale to je také vše. Kdykoliv se na scéně objevilo něco zajímavého (napojení na síť, těhotenství, mluvící pes), místo toho aby na tom autor stavěl, každý z těchto prvků spíše upozadil a odsunul na vedlejší kolej se slovy: "Ne, ne, ne, já nechci psát JEN sci-fi, ale ozvláštněný román."

Pokud tedy neholdujete absolutnímu sci-fi, ale máte rádi knihy, které jsou o některé prvky s tím spojené obohaceny, jděte do toho. Jsem ale toho názoru, že to sedne spíše mužům, což je dost absurdní vzhledem k tomu, o čem kniha je. Nevěřím totiž tomu, že by to většina žen vůbec byla schopna dočíst, případně pozitivně přijmout. 

Knihu jsem sehnala před rokem jen za pár korun, přistupovala k ní skepticky. Ale i když mám takové tušení, že se k ní nejspíš už nikdy nevrátím, v knihovně jí to čestné místo neodepřu. (3,5/5)

Šepot (Mijuki Mijabe)

Tato kniha má jeden velký neduh - obálku. Je hezká, mně se líbí a na polici se vedle Zrůdy od Nacuo Kirino krásně vyjímá, ale problém je v tom, že se český nakladatel z nějakého nepochopitelného důvodu (čti: pro peníze) rozhodl čtenáři visuálně lhát. Protože co si člověk pomyslí, když mu dáte do rukou něco takového? Duchařský horor ve znamení Kruhu. Jenže tohle horor není a nikdy nebude, a to také způsobuje, proč na ni toliko čtenářů "nadává".

V podstatě se jedná o román s detektivní atmosférou a trochou toho mysticismu. Velmi lehký kousek pro někoho, kdo chce s asijskými autory začít, ale bojí se východní filozofie, postojů k životu a tamní sociální problematiky. Kniha je napsána "v západním stylu" a kdyby se její příběh neodehrával v japonských kulisách, patrně by ani nikdo nepostřehl, že není autorka evropankou. Tohle všechno je pak jedno velké plus, které knihu zpřístupňuje široké čtenářské obci. Jenže...

Šepot je čtivý, svižný, zajímavý, ale nijak originální a náročný na pozornost. Kromě asi tří postav jsou charaktery zmíněny pouze povrchově a vůbec samotná zápletka je neuvěřitelně prostá. Po pachateli čtenář nepátrá sám, ale stává se pouze jakýmsi pozorovatelem, který celou situaci sleduje a hodnotí z dálky. Na to, jak byly zločiny spáchány pak není vůbec těžké přijít. Proč a kým byly spáchány už je však věcí jinou.

Ve výsledku mě kniha hodně bavila. Nic jsem nečekala a dostala dost na to, abych byla spokojena. Zabavila jsem se na jedno odpoledne a věřím tomu, že až se mi zasteskne po něčem podobném, vrátím se k ní ráda. Je to nenáročné, čtivé a v nehumoristickém smyslu zábavné. Jediné co tomu vytýkám je nedostatečná atmosféra a patetický až patologický konec, toliko korespondující se současnou asijskou kinematografií. (4/5)

Monument 14 II: Nebe v plamenech (Emmy Laybourne)

Stačilo si chvíli počkat a do rukou jsem mohla vzít i druhý díl - Nebe v plamenech. Říkám zcela upřímně a na rovinu, že mi z něj padla huba. A to nemyslím ani trochu v dobrém.

Najde se pár lidí, kteří se se mnou naprosto rozchází v názoru, že je právě Monument 14 jednou z těch lepších YA. Já si ovšem budu stát na tom, že skutečně je. Chování některých dětí, zákon smečky, vzájemné podřizování se a vůbec to, že zde nejde o globální katastrofu, ale jen o lokální problém, z toho celého vytváří něco relativně uvěřitelného. Jenže co přinesl druhý díl?

Kromě toho, že se úplně změnila atmosféra celého příběhu a já najednou měla pocit, že čtu nějakou fan-ptákovinu, jejíž text vydavatelé nedopatřením zaměnili za to, co měla napsat autorka, neměla jsem z knihy ani trochu potěšení. Postavy byly najednou protivné, tu část skupiny co se vydala autobusem pryč bych nejraději nastrkala do oné jámy a zaživa zaházela nehašeným vápnem. Odehrálo se víc nelogičností, než kolik bych jich očekávala a vůbec to celé bylo tak... Škoda slov.

Už dlouho jsem neměla pocit, že bych nejraději zazvonila u autorových dveří a vrazila mu do ksichtu šlehačkový dort. Už dlouho jsem nahlas ke konci necedila skrze zuby nevěřícné: "No to si dělá prdel!" Už dlouho jsem tak rychle nezměnila názor na autorské schopnosti. Kdyby to ukončila drasticky, mohlo by to být aspoň trochu dobré a cool, ale tenhle sladkobolný kýč... Ach jo.

Dlouho jsem přemýšlela, zda tomu vůbec dát slabé tři hvězdičky a nemrsknout tam rovnou dvě. Dlouho. Pak jsem si ale řekla, že když se mi ten první díl docela líbil a tak vůbec celkově, že tomu ten půlbod nakonec dám. (Ne, že by jedno hodnocení něco celkově změnilo.)

Pokud se dostane do výprodeje i třetí díl, patrně do něj půjdu. Vždyť by bylo hloupé nemít sérii kompletní. Za plnou cenu to ale rozhodně nestojí. A tak tu máme dalšího autora, nad kterým jen bez mrknutí oka lámu hůl. (2,5/5)

Paměti lékařovy VII: Pád Bastily II (Alexandre Dumas, st.)

Po poněkud hořkém zklamání z první poloviny Pádu Bastily, jsem se docela dlouho musela přemlouvat, abych se pustila i do druhého svazku. Dumas, st. je podle mě jeden z těch dobrých klasiků, jejichž knihy by se měly číst i dnes, přesto ale se mi po poslední zkušenosti do pokračování nechtělo. Nakonec jsem si ale oddechla.


První polovina knihy byla nudná, nezáživná a velmi rozvleklá. Na scéně se objevilo několik nových postav, jejichž existence byla spíše na obtíž, ale když jsem se začetla do pokračování, většinu času jsem si opět lebedila v intrikách královského dvora. Když se pak na scéně objevil ten všivák Gilbert a dostal svůj prostor, tiše jsem pěnila. Nemám ho ráda, nikdy mít nebudu a i když to je vlastně hlavní postava, nikdy mu neodpustím to jeho předešlé chování. Je to krysa, na kterou bych s chutí zavolala deratizéra, ale prostě... to k tomu tak nějak patří.

Styl je čtivý, vtipný. Je sice pravda, že některé odstavce není na škodu přeskočit, přesto ale ta atmosféra staré Francie neomrzí. Postavy nejsou černobílé, každý má své důvody pro své jednání. Někdo je horší více a někdo lepší méně než druzí. Občas se najde zvrat, který by snad ani nikdo nečekal a občas se čtenáři může ježit srst z prohnanosti a ďábelskosti některých protagonistů.

Druhou polovinu tedy vnímám daleko pozitivněji než tu předešlou. Určitě nad sérií nelámu hůl a věřím, že se pustím i do posledních dvou či čtyř knih (záleží na vydání). (3,5/5)