Za jemného komářího bzučení (červen 2015)

No jo, je tu léto. To prokleté léto. 

Na jednu stranu má člověk daleko více volného času, ještě v deset večer není úplná tma a když potřebuje vstát brzo, nemusí mžourat pod hvězdnou oblohou. Jenže léto není jen o tom. Vzduch je zamořený prachem, hmyzem, venku je nedýchatelné dusno a vyjít mimo proud větráku hraničí málem se sebevražednými sklony. Takže když pak mám sedět pod rozžhavenou střechou a pokoušet se napsat nějaký ten článek, je to takřka jedno velké zoufalství. To už si raději pustím nějaké anime. A přitom to není o tom, že bych sem něco přihodit nechtěla. Naopak. Kdybych Vám ukázala, kolik mám rozepsaných konceptů...

Ale co už. Je nejvyšší čas na měsíční rekapitulaci.

Pořád mi pijou krev - Kimberly Pauley (ebook)

Erebos - Ursula Poznanski
Stepfordské paničky - Ira Levin
Mezi zloději - Douglas Hulick
Tanec stínů - Kalayna Price

Ať se na to dívám jak chci, s politováním musím konstatovat, že se opět žádný velký čtenářský boom nekonal. Podařilo se mi totiž přečíst pouze standardních pět knih. A kdyby nebylo maratonu, patrně by to dopadlo ještě hůř. Hold se z té čtenářské krize nějak ne a nemohu dostat. Co na tom, že jsem zhruba třicet knih ve skluzu oproti předešlým sezónám.

No nic, konec skuhrání, dejme se do toho.

Pijou mi krev II: Pořád mi pijou krev (Kimberly Pauley)

Pokud se dobře dívám na svůj profil na Goodreads, jako první jsem přečetla Pořád mi pijou krev od K. Pauley. Jedná se o druhý díl z upírské teen série, kterou bych adresovala děvčatům, jenž stále ještě ráda otevřou Princezniny deníky. Řekla bych totiž, že stylově je to velmi podobné.

Na rozdíl od Deníků jsou však tyto knihy kvalitativně horší. Postrádají vtip, postrádají šmrnc. Autorka se nepouští do příliš složitých zápletek (čti žádných zápletek), děj je takový mdlý a unylý, postavy ploché, jak runway na JFK. Vše je vyprávěno skrze hlavní hrdinku, která je od minula o něco méně pitomá, ale stále ještě pitomá. A i když jsou nám předhozeny úplně nové charaktery a námět jako takový by mohl docela dost stačit na kvalitní fantasy román, autorka opět ukazuje, jak je neschopná. Zlé postavy prakticky nepáchají žádné zlo (a to ani masoví vrazi) a veškeré jejich bubákování vyznívá úplně naprázdno. Jakoby se všechno dělo úplně někde na druhém konci světa a hrdinka se o tom dozvěděla jen přes upíří šuškandu. Autorka ji neposílá do žádné akce, vše se řeší tak nějak samovolně a zlo je trestáno bez Minina jakéhokoliv přičinění. V podstatě se pořád neřeší nic jiného, než komplex jedné slípkoidní puberťačky, kterou svrbí spoďárky a fyzickou transformaci trénuje jen kvůli delším řasám na balení kluků. 

Přesto, i když to tak nevypadá, pokud potřebujete absolutně vypnout a nepřemýšlet nad tím co čtete a máte rádi upíry i za hranice šílenství, jděte do toho. Je to čtivé, zdatní to zvládnou během jednoho slunění se na lehátku a nejspíš to psychicky neublíží. Hlavně to ale pomůže ukázat, že ne každá kniha je dobrá. (1/5)

Erebos (Ursula Poznanski)

Jak už jsem jednou na blogu psala, původně jsem maraton zahajovala s touto knihou. Měla jsem ji rozečtenou již od února(?), ale protože mě nezaujala, rozhodla jsem se k jejímu čtení dokopat alespoň tak. Bohužel ale, i když jsem na sebe tlačila skrze maraton, nebyla jsem schopna ji v krátkém časovém úseku skutečně přečíst. 

Lidé tvrdí, že je to čtivé. Lidé tvrdí, že se nemohli odpoutat. Lidé tvrdí, že... Obecně se tvrdí, že je tato kniha skvělá. Jenže není. Má dobrý nápad, ale chopila se ho špatná ruka. Cyberpunk z herního prostředí jsem už párkrát četla, viděla i několik audiovizuálních zpracování a proto mohu zcela upřímně říct, že Erebos dosahuje na obecný kvalitativní průměr jen stěží. Prostě nevěřte lidem a udělejte si vlastní názor.

Celkově je Erebos nereálný. Je vidět, že se autorka nikdy nestřetla s lidmi závislými na počítačových hrách, že skutečně neví, jak to funguje. Herní závislost na jednom konkrétním titulu, aby byla silná do té míry, že je člověk ochotný jít málem i přes mrtvoly, se totiž nedá vybudovat za týden hraní. Zvláště pak ne v případě, že člověk většinu času vlastně ani nehraje, ale je vyhozen z kola ven kvůli prkotině. Ano, děj se neodehrává v průběhu týdne, ale pokud člověk čte pořádně, autorka v podstatě tvrdí, že se stal Nick závislým už po víkendu hraní. A to je prostě hloupost. Zvláště pak, když Nick není nijak labilní a ani nevede zvláště asociální život.

Postavy se chovají afektovaně. Hlavní hrdina je příšerně nesympatický a svým chováním rozhodně nekoresponduje se vzhledem čahouna s ohonem, co má na krku kérku a poslouchá metal. Ne. To, co nám autorka předhazuje, je jen malý rozmazlený smrad, který brečí kvůli 10 lvl, chová se a jedná jako idiot a zaslouží si leda tak to, aby ho někdo přetáhl řemenem po prdeli a nechal kleknout do kouta na hrách. 

Další věc je, že je úplně cítit, že autorka nikdy nehrála žádnou (MM)RPG a patrně jen na chvíli někomu koukala přes rameno, když si odskočila do kuchyně pro kafe. Koukala, koukala, když tu ji napadlo, že by o tom mohla napsat "antiherní knihu". Vaří tedy z vody, což způsobuje, že je pro ni ono téma prakticky neuchopitelné. Navíc mi připadá, že si drží odtažitý odstup od svých postav i děje, že se do psaní sama nedokázala vcítit. Suma sumárum tedy můj rozsudek zní, že to je kniha jen pro někoho, kdo toho moc nepřečetl ani tak nějak celkově, natož z konkrétního žánru. Kniha pro nezkušené a naivní, co věří na zlatá vejce a holuby, co sami létají do huby. (2,5/5)

Možná by stačilo, kdybych Vás teď odkázala na článek z maratonu, protože přesně tam jsem už leccos zmínila i o posledních třech knihách. Ale protože by mi to připadalo neúplné, zkusím něco vypotit i tady.

Stepfordské paničky (Ira Levin)

Stepfordské paničky jsou dnes už klasika stejně tak, jako Rosemary má děťátko. Obě tyto knihy mají velmi podobnou stylistiku a obě si určitě zaslouží čtenářskou pozornost. Je to čtivo lehké, vzhledem k délce textu rychlé a s takovým... nehmotným koncem, který navozuje takové to šuškání v podvědomí: "Co kdyby." 

Atmosféra v obou knihách je plíživá. Čtenář ví, že se kolem hlavní postavy pomalu ale jistě rozbíhají úponky zla, přesto ale se vše na první pohled tváří tak nějak normálně, až může člověku připadat, že je snad sám paranoidní. Ira Levin umí psát, umí si své postavy hýčkat a pro rozehrání dobré partie nepotřebuje kvanta papíru. Přesto ale umí být velmi nemilosrdný a když se to tak vezme, rád se vyžívá v tragédiích.

Pokud by ale člověk očekával akci, byl by zklamán. Obě zmiňované knihy jsou totiž vystavěny na atmosféře a postupně budovaném strachu a nejistotě. Jistě, kdyby to bylo delší, patrně by to začalo získávat též na nudnosti a rozvleklosti, ale vzhledem k délce, je to dobře zvolený styl. Pokud ovšem nemáte rádi nevyřčeno a ne tak docela zřetelné konce, patrně si to neužijete. Ale pro příznivce spíše staré školy to špatná volba nebude. (4,5/5)

Příběh Bratrstva I: Mezi zloději (Douglas Hulick)

Poslední dvě knihy mám doma snad... rok. Takže byl nejvyšší čas, abych se do nich pustila, byť se u mě najdou i starší kousky, které se mi stále ještě nedostaly do pazourů. Ale i na ty jednoho dne dojde.

Takže jací byli Zloději? Velmi dobří. Jediný skutečný problém mám s tím, že tiskárna pokazila asi 4 stránky v závěru a zaměnila je za jiný text, ale to může být problém stejně tak jen mého kusu, jako celého nákladu. A kdo ví, třeba právě proto byla a je kniha ve výprodeji. Každopádně ony ty čtyři strany nijak neovlivňují celkový závěr vzhledem k tomu, že se nachází až po finálním souboji.

Kladem a nedostatkem zároveň je pak akčnost. Na jednu stranu to je totiž neuvěřitelná jízda, která dává čtenáři jen nepatrné množství prostoru na vydechnutí, než ho vrhne do další šarvátky, na stranu druhou to ale škodí vyvrcholení, které pak mohlo být sebeakčnější, ale po té celkové smršti to zkrátka tak nevyniklo. Přesto ale se mi líbí, jak autor dokázal spojit řešení problému s napětím, aniž by musel nutit čtenáře pročítat sáhodlouhé a nesmyslné dialogy, které by byly ve výsledku k ničemu.

Kniha je napsaná dobře. Je to sice kousek spíše pro mužské čtenáře, ale vzhledem k tomu, že já ocením právě spíše takovou literaturu, pro mě to rozhodně nebylo na škodu. Hlavní hrdina je sympaťák, jeho "ochránce" rovněž. Všichni zde mají svou dobrou, ale i špatnou stránku a vůbec celý ten svět zkrátka není jen černobílý. Zradit může každý, i nejlepší přítel, stejně tak vám zadek může zachránit úhlavní nepřítel. Škoda jen, že autor nemohl zakomponovat i nějaký ten humor. Možná jsem se párkrát usmála, ale nejsem si jistá, jestli to byl záměr.

Některé scény ve mně přetrvávají do teď. A to se mi až tak často nestává. Proto se teď už jen modlím, aby se v Baronetu smilovali a vydali i druhý díl. Je sice pravda, že kniha skončila tak, že se bez pokračování dá žít, ale... Já prostě chci další díl a chci si ho postavit hned vedle jedničky. (4,5/5)

Alex Craft II: Tanec stínů (Kalayna Price)

No a nakonec se Vám tady rozepíši o Tanci stínů od K. Price. 

Přiznávám rovnou, že jsem po přečtení prvního dílu ani nedoufala, že by mohla kvalita vzrůst. Jednička byla takový lepší průměr, který měl trochu slabší námět a konec byl takový... lehce nepřehledný. Takže jsem tak nějak čekala, že se dvojka sice třeba i trochu zlepší, ale že to rozhodně nebude žádné wow a že si to udrží jen takovou příjemnou průměrnou hladinu. Jenže chyba lávky.

Nejenom, že má dvojka asi zatím nejlepší obálku z celé série, ale oproti jedničce je o dobrý stupeň lepší. Sice jsem tomu nevěřila, ale dokázala mě naprosto pohltit a už je to nějaký ten pátek, co jsem podobnou literaturu četla s takovým nadšením. Alex Craft se totiž ukazuje jako docela solidní ženská urban fantasy, která má milostnou linii jen jako vedlejší doplněk, na který se neklade až takový důraz, a spíše se soustřeďuje na jednotlivé příběhy/případy. 

Hrdinka je sympatická, dokonce i s tím svým psem, postavy jsou od sebe velmi snadno rozlišitelné a mají pěkně definované charaktery. Každý má nějakou svou minulost a svá tajemství, která se na světlo světa dostávají tak nějak přirozeně a jen tehdy, když je to skutečně nutné. Nikdo nejde a nezačne druhému plakat a skučet na rameni, jak je jejich život těžký.

Co asi oceňuji nejvíce, je humor. Vážně jsem to nečekala, ale autorka zvládla rozprostřít to jemné pošťuchování a hašteření se v celém rozsahu knihy. Vtípky jsou nenucené, tak nějak přirozené a člověk se jim dokáže skutečně zasmát. Jediné, co bych snad jen celé knize vytkla, jsou rekapitulace a to hlavně co se zdravotního stavu Alexiných očí týče. Když o její slepotě v důsledku magie čtete už tolikrát, že se vám to ani na prsty dvou rukou nevejde, je to špatně. Jinak byla ale kniha skvělá a já jen doufám, že až v originále vyjde i čtyřka, že nám ji Baronet dopřeje. Je jen škoda, že je tato série opomíjena. Byť mě fae zrovna netankují, téhle holce prostě fandím. (4,5/5)

Tak a to je vše. Docela by mě zajímalo, co četli jiní, jestli se mnou někdo v něčem souhlasí či naopak. Jsem prostě zvědavá.