Také květen byl spíše studijní, než-li čtenářský. Proto se mi podařilo přečíst pouze tři tituly, byť jsem jich rozečetla o něco málo více. Jenže nebyl čas a když už byl, nebyla nálada, takže jsem spíš než četbou trávila volné chvíle u asijských duchařin.
Ne, že bych byla hororový maniak, ale v průběhu čtrnácti dnů jsem zvládla zhruba 10 hororů, což je mnohem víc, než kolik jich zvládnu za rok. Ale řekla jsem si, že bude relax, když uvidím, že někdo trpí víc než já a navíc jsem se rozhodla, že se začnu hororově zocelovat. Ne, že bych byla kdo ví jaký zbabělec, ale přeci jen jsem do té doby nebyla úplně zvyklá se na něco takového dívat bez mrknutí oka. Evidentně jsem se ale během zkouškového zocelila, protože teď se u toho dokáži dokonce i lámat smíchy. Co z toho tedy plyne? Všechno chce jen tréning.
Aliance - Veronica Roth (ebook)
Pijou mi krev aneb upírkou na vlastní nebezpečí - Kimberly Pauley (ebook)
Divergence III: Aliance (Veronica Roth)
Rozhodla jsem se, že je na čase skoncovat s Povstaleckou trilogií a konečně se dokopala i ke třetímu dílu. Popravdě, moc se mi do něj ani nechtělo díky zkušenostem s dvojkou, ale nakonec jsem se přeci jen rozhoupala. Jenže jak jsem to už předem tušila, žádné veledílo se nekonalo.
Problém třetího dílu je úplně jasný - je suchý. To, že má konec takový, jaký má, by mě až tak netrápilo, vlastně jsem se nad ním zasmála a pohrdlivě si odfrkla - jo, až TAK moc jsem nejspíš bezcitná, jenže ta kniha je špatná zkrátka celá a jediné pozitivní na ní vidím snad jen to, že je zde konečně zobrazen kompletní svět, ve kterém se příběh odehrává. Ale na to, aby byla kniha dobrá, je tam až moc oněch ALE.
Postavy jsou protivné. To, že autorka rozdělila popis "děje" mezi oba protagonisty, mělo nejspíše fungovat jen jako prostředek pro líčení samotného finále. Jinak v něm totiž není žádný smysl. Tím spíš, že, byť jsou jednotlivé kapitoly nadepsány jménem toho, jehož očima se na příběh budeme aktuálně dívat, jsou obě postavy naprosto nerozlišitelné. Stačilo pár řádků a úplně jsem zapomněla, na kom je právě řada a kdo "mluví".
Navíc se autorka začala až příliš hnípat v rozborech politické situace, v amorálním chování společnosti a místo té nesmrtelné lásky obou hlavních protagonistů, jsem se dočkala jen jejich štěkání a naprosto debilního chování, jejichž smysl mi zcela unikal. Dialogy byly absurdní a vůbec celé to "pospojování" všech možných "vodítek" z předešlých dílů bylo... Ach jo, tomu se říká zabitý potenciál. A to jen proto, protože si to autorka neuměla od začátku promyslet a rozvrhnout. (2,5/5)
Pijou mi krev I: Pijou mi krev aneb Upírkou na vlastní nebezpečí (Kimberly Pauley)
Už když jsem to stahovala do čtečky, věděla jsem, že to bude jednohubka na odumření pár mozkových buněk, že to nijak zvlášť neublíží, ale ani nic nepřinese. Kniha je čtivá. A to je asi také to jediné, co je jejím plusem. Ať na to totiž nahlížím jak chci, něco více zbytečného jsem už hodně dlouho nečetla. Ovšem svůj účel to rozhodně splnilo.
Z kritického hlediska to absolutně postrádá děj a kromě oné otázky "být či nebýt upírem", to nemá ani žádný obsah. Puberťačka se má rozhodnout, zda se v osmnácti stane upírkou. Toť vše. Nejsou zde zvraty, konflikty a vše, co mělo náběh na dramatičnost je zabito jednou větou. Záporné postavy nejsou použity k páchání zla, jen se tam tak nějak mihnou, aby se neřeklo, udělají bu bu bu a na konci vám autorka jednoduše oznámí, že byly potrestány, dobro zvítězilo a tak se hrdinka může jít s klidem "miliskovat". (Nebojte, ani ta ošahávačka nebude.) A konec. Navíc si hlavní hrdinka z ničeho vycucává chybné domněnky o druhých, překrucuje fakta a automaticky si vysnívá scénáře, nad kterými zůstává čtenáři hlava stát. Přitom je zcela evidentní, že se mýlí a že jsou její reakce a postoje naprosto absurdní.
A jako takovou poznámku na okraj - hrozně mi to něčím připomínalo Princezniny deníky. Nejspíš tou afektovaností a naivitou hlavní postavy. (1/5)
Léto s kovbojem (Jaromíra Kolárová)
Jak už jsem psala v článku o nákupu této knihy, příběh je mou srdeční záležitostí. Když se chci zasmát a polebedit, pustím si film a spolu s protagonisty odříkávám repliky. Naprostá relaxace. Proto jsem ji také nemohla ve výprodeji jen tak nechat.
Neříkám, že by mě kniha zklamala, ale je prostě fakt, že na plátně ty vtipy vyznívají daleko lépe. Ta mimika, gesta, celková scenérie. Přesto ale se mi kniha líbila. Vzájemně se totiž s filmem doplňují. Tam, kde jsem nechápala Doubravčiny úšklebky a úplně nepochytila obsah dialogů, jsem se díky knize zorientovala a pochopila, co že se to vlastně hrdince honí hlavou. Když s povzdechem a soucitným úsměvem hovoří s Bobou, najednou vidím to, na co myslí - totiž že je to takový blbeček neschopný.
Napsáno to je lehce a čitelně. Pro vydechnutí a letní odpočinek naprosto ideální. Jedinou skutečnou výtku ale mám ke konci. Ať na to totiž koukám jak chci, konec ve filmu je mnohem lepší. Méně nastrčený, méně sladký, méně naivní. (4/5)
Takže to je vše, co jsem v květnu zvládla prolistovat. Docela by mě zajímalo, co četl někdo jiný. Takže pokud se chce někdo podělit, s chutí do toho.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)