#1 Desetidenní maraton (červen 2015)

Vzhledem k tomu, že jsem se kvůli škole a nemoci dostala do nečekaného čtenářského skluzu, rozhodla jsem se i letos podstoupit svůj soukromý maraton.

Původně jsem s ním chtěla začít již o týden dříve, ale po prvním dnu, kdy jsem se trápila s Erebosem, který mě tak neuvěřitelně nebavil a nedokázal moji pozornost udržet déle, jak pár stran, jsem ho odložila o další týden. Stejně se pak ukázalo, že bych na čtení neměla čas, poněvadž jsem byla neustále odvolávána k jiným věcem.

Maraton jsem tedy zahájila v pondělí 15.06. 2015. Jeho cílem se ovšem nestalo pokořit vytyčený počet stran, ale spíše počet jednotlivých svazků. Pokud totiž chci během roku zvládnout přečíst 100 knih, na počtu stran nakonec nezáleží. Navíc jsem se rozhodla, že se pro maraton pokusím využít ne sedm, ale rovnou deset dnů.

Kromě extrémního čtení jsem se ale také rozhodla maraton využít k "čitatelskému znovunabuzení". I přesto, že mám totiž na čtení čas, nemohu se k němu nijak dokopat. A je úplně jedno, že se mi na poličkách skví jeden zajímavější titul vedle druhého. Prostě to nějak nejde.

Den 1. - Na křídlech sexismu:

Protože jsem se nechtěla hned první den huntovat, rozhodla jsem se sáhnout po jednom tenčím titulu, který se mi na poličce ještě ani pořádně neohřál. Vlastně jsem si ho domů donesla teprve v pátek. Tím titulem byly Stepfordské paničky, což je v dnešní době již sci-fi klasika a vzhledem k tomu, jak moc se mi líbil ten plíživý styl v Rosemary má děťátko, věděla jsem, že si i tuto knihu užiji a že to bude na rozehřátí ten nejvhodnější kousek. Ano, má pouze 160 stran, ale Ira Levin ani víc nepotřebuje. Bylo to přesně takové, jaké jsem očekávala. (160 stran)

Den 2. - Nepokradeš:
Po půlnoci jsem pak otevřela druhou knihu - Mezi zloději od Douglase Hulicka. Nějak jsem nemohla jít spát bez toho, aniž bych rozečetla něco dalšího a tak jsem se pustila hned do první kapitoly. Což se nakonec ukázalo jako chyba, protože kniha byla poutavá a čtivá hned od prvních řádků a já si pak jen nadávala, že kdyby se mi neklížily oči, a kdybych nezívala jak vrata od stodoly, určitě bych se pročetla pěkně daleko. Nakonec jsem ale knihu po první kapitole přeci jen odložila, rozumově to odůvodnila tím, že když budu unavená, ničemu to neprospěje, a pokračovala až ráno.

Vstávala jsem s naivní natěšenou představou, že bych knihu mohla zvládnout i celou. Přeci jen přečíst 400 stran pro mě znamená většinou něco jiného, než pro ostatní. Co si vzpomínám, není to ani tak dávno, co jsem ve škole zvládla přečíst zhruba 450 stran, čímž jsem dočetla 2 a rozečetla 1 knihu. (Ano, zrovna ten den byly extrémně nudné přednášky.) Nakonec jsme ale vyrazily k večeru na kratší projížďku na kolech, což mě úplně odrovnalo a já tak zamrzla zhruba v polovině knihy. (201 stran)

Den 3. - Opět mezi zloději:
Třetí den jsem tedy opět trávila s Mezi zloději. Kniha je to skvělá, téměř jí nemám co vytnout. Taková akční honička po všech temných koutech plných intrik a nástrah. Kdybych měla spočítat kolikrát šlo hlavnímu hrdinovi o život, nedopočítala bych se. Jenže! Asi na posledních deseti stranách jsem se docela naštvala. Tiskárna pracující pro Baronet si totiž nedala pozor a zaměnila 4 strany za úplně jiný příběh. Takže najednou se hrdina neoháněl rapírem, ale odhaloval pod košilí neprůstřelnou vestu. Je pravda, že to zrovna nijak zvlášť samotnému příběhu neuškodilo, protože již v té době bylo po závěrečné bitvě, ale víte co... Ten pocit, že máte doma kazové zboží... Ach jo. Próóóč? I přesto bych ale stála o vydání pokračování, byť i bez něj mohu žít, protože jednička je schopná to celé ustát docela dobře i samostatně. (239 stran)

Den 4. - Mrtví a fae kam se podíváš:
Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si vybrala další titul. Pro změnu jsem chtěla něco tenčího, pokud možno žánrově odlišného a bezproblémově čtivého. Proto jsem zprvu sáhla po Solaris. Jenže sotva jsem přečetla dvě stránky, knihu jsem musela zase zavřít. Ne, na sci-fi jsem náladu skutečně neměla. A to i přes to, že si onen titul chci již pěkných pár let přečíst.

Nakonec jsem se rozhodla pro Tanec stínů - druhý díl ze série Alex Craft od Kalayny Price. I když se sérii nedostalo uznání a nejspíš ji už Baronet přestane po třetím díle vydávat (čtvrtý díl zatím nevyšel ani v originále), mně připadá jako to lepší, co se na našem trhu dá sehnat. Je to totiž docela solidní ženská urban fantasy a ne jen nějaká paranormální romance. Ano, i zde hrdinka má nějaké ty milostné pletky, ale vzhledem k tomu, že v prvním díle došlo pouze na jednu soulož, a to ještě po relativně solidním vývoji vzájemného vztahu obou protagonistů, určitě to není nic znehodnocujícího. Škoda, že zde opět selhala propagace. Tohle Baronetu prostě nejde. A přitom mi připadá, že čuch na dobré knihy skutečně mají. (210 stran)

Den 5. - Trochu toho humoru nad otevřeným hrobem:
Pátý den jsem pokračovala ve čtení Tance stínů. Naivně jsem si opět představovala, že ho stihnu během jednoho dne, ale nějak mi ten maraton nevychází. Zatímco loni jsem zvládala čtyři sta i pět set stran denně, letos nějak nejsem v kondici. Jakoby ta hranice dvou set stran byla opředena magií, která mi nedovolila zvládnout toho víc. Že by prokletí?

Každopádně Tanec stínů je velmi dobrá kniha. První díl ze série dojel na poněkud unáhlený konec a trošku ostýchavý autorčin styl. Tentokrát se ale uvolnila. Hrdinové se škádlí, sem tam padne i dobrý vtip a je zde i pár docela neotřelých nápadů. Postupně se vykresluje celkový koncept světa a musím říct, že je hodně zajímavý. Jediné, co bych snad autorce mohla vytknout, je opomíjení Deatha a to neustálé opakování upozorňování na Alexin zrakový hendikep spojený s její magií. Když už o tom čtete podvacáté, není to tak docela košér. Jinak je ta kniha ale skutečně skvělá a já se jen modlím, že až vyjde i čtvrtý díl, dopřejí mi naši nakladatelé i český překlad. V nejhorším totiž budu muset zkusit anglickou verzi, což se mi, vzhledem k mé averzi vůči posílání poštou, zrovna moc nelíbí. (198 stran)

Po dočtení Tance stínů jsem se chvíli musela rozhodovat, zda v sérii o Alex Craft rovnou pokračovat třetím dílem, a nebo si vybrat něco úplně jiného. Nakonec jsem sáhla po Airnetu, který mi tu už také nějaký ten pátek hnil na polici. Podařilo se mi však přečíst pouze první kapitolu s tím, že jsem nebyla tak úplně přesvědčená, zda mi kniha nakonec vůbec sedne. (30 stran)

Den 6. - Horská modistka:
Nadešel další den a já měla pokračovat v Airnetu. Kniha se ukázala, jako poměrně lehce čitelná, ovšem od samotného obsahu jsem čekala trochu něco jiného, více vědeckofantastického. Přesto jsem se ale do knihy dokázala začíst a během hodinky se prokousat zhruba 50 stranami. Jenže to bylo teprve dopoledne. Pak šel zbytek dne tak nějak do háje. Vyrušil mě elektrikář, někdo pořád něco chtěl, z ulice ke mně doléhal protivný kravál a než jsem se vůbec nadála, hodiny mi ukázaly, že do půlnoci zbývá sotva čtvrt hodiny. Zkrátka čitatelská tragédie.

Šestý den jsem tedy zakončila u směšné osmé kapitoly a jen nechápavě kroutila hlavou, kam se celý ten čas poděl. Proto jsem se také zapřísahala, že to musím co nejdříve napravit. (77 stran)

Den 7. - Trochu málo sci-fi na sci-fi:
Zapřísahat jsem se mohla jakkoliv a přeci se nakonec žádné velké čtení nekonalo. Dopoledne to ještě šlo, ale jakmile se zase naplnil dům lidmi, celé se to pokazilo. Nejdřív jsem skejsla u Warcraftu III, potom mi dorazily surimi tyčinky na sushi. Následně jsem dala vařit rýži, což bylo v 17:50 a potom jsem až do desíti trávila čas mezi kuchyní a obývákem. Ani se nepamatuji, kdy jsem naposledy vydržela sedět v kuse 2 hodiny u televize. Patrně se dostavila maratónová únava.

Samotná kniha mi ale ke čtení také nepomohla. Čte se dobře, plynule, ale jakmile ji člověk odloží, nemá až tak velké nutkání se k ní vracet. Ne kvůli tomu, že by byla špatná, ale kvůli tomu, že je až příliš poklidná. Člověk by čekal poplašené domorodce, stres a psychický rozklad. Namísto toho zapomíná, že je to vůbec sci-fi a spíše mu připadá, že v rukou drží standardní beletrii. Končila jsem u 12. kapitoly. (59 stran)

Den 8. - 10. - 100% chcíplotina:
Další dny jsem na čtení prakticky nesáhla. Vstávala jsem pozdě, hodně času "promarnila" u Warcraftu III a u poslouchání zvukových stop z Comebacku. (Ano, seriály, co mám ráda už často jen poslouchám a ani se na ně nedívám, tím pádem si vytvářím mp3.) Uklízela jsem, hlídala elektrikáře, ztrácela čas s příbuznými a vůbec se mi celou dobu chtělo nehorázně spát.

Poslední tři dny jsem tedy četla velmi málo, ke knize usedala jen na pár minut a vůbec teď tak zpětně nechápu, proč jsem si dávala tři dny navíc, když ani ty jsem vlastně nevyužila. Co už.  (50 stran)

A jak jsem s maratonem spokojená?

Dohromady jsem přečetla 3 knihy a v jedné se dostala do poloviny, což nakonec vidím jako hodně smutný výkon. Když totiž mívám vážně čtecí náladu, tohle čítávám prakticky každý týden a ani se nemusím nijak zvlášť přemáhat a zvládám při tom i mnoho jiných věcí. Co se počtu stran týče, dostala jsem se na pouhých 1224 stran, což je ještě smutnější vzhledem k tomu, že loni jsem v maratonu za 7 dní přečetla více než 3000 stran. Proto jsem se rozhodla, že musím letošní léto uspořádat ještě alespoň jedno takové čtení, ovšem tentokrát to vezmu daleko zodpovědněji.