"Neškodné" dětské rozumy

Je sice pravda, že většinu času, co jsem vyhnána životem mezi lidi, mám na uších sluchátka, což je asi ta nejlepší obrana, jak preventivně zabránit přísunu nežádoucích akustických protivenství, nepříjemných dotazů a kdo ví čeho ještě. Mnohem promakanější je pak verze, kdy svůj pohled člověk zaboří mezi řádky knih či čteček.

Nejednou jsem však už zaslechla, jak jsem nevychovaná, když dělám, že druhé nevidím, neslyším a vůbec o nich nevím, byť o nich vím moc dobře a bohužel je i slyším a v periferním vidění vnímám a snímám. Jenže raději budu "poslouchat" tyhle kecy, než půlhodinové výlevy cizích lidí o jejich problémech či, což se mi stalo (znovu) docela nedávno, žebravě natažené ruce nějakého podezřelého individua, které to vzdalo až v okamžiku, kdy si uvědomilo, že "nevidím" a "neslyším".

A právě tyhle "schovávačky" se občas vyplácí a člověk pak zaslechne i to, co nechce. Kupříkladu při čekání na autobus v houfu malých dětí, které tak rády stelou rozumama. A tomu já říkám po vzoru velikánů "přeslechnuté věty".

Není to ani tak dávno, co jsem se nachomýtla k rozhovoru tří chlapců. Jeden si listoval v nějaké fantasy knize pro mládež - ruku do ohně bych za to nedala, ale čula jsem Hraničářova učně - a druhý a třetí brebentili něco velmi "přínosného" pro budoucnost této planety. No zkrátka filozofie až na půdu.

Jenže po chvíli to ty dva přestalo bavit, asi vyčerpali i teorii relativity, zmerčili svého listujícího kamaráda a začali si do něj tím svým pichlavým způsobem rýpat. (Já si v ten moment mimochodem taky četla.)

Padlo nějaké to slovo o divných lidech, o šprtech a nudnosti literatury, až to pak vyústilo v jeden nezapomenutelný dialog:

1. - "To co čteš musí být pěkná blbost podle toho obrázku!" řekl oprsklík a ukázal na obálku.
2. - "Náhodou to je dobrý! Nesuď knihu podle obalu."
1. - "Já nesoudím knihu podle obalu, ale podle obsahu," pravil pohotově a velmi uváženě oprsklík, byť si úplně protiřečil. To ovšem nebylo nic proti tomu, co posléze vypustil z úst oprsklík číslo tři:
3. - "To já soudím lidi podle barvy."

Nevím jak ostatní, ale mě ta věta úplně odzbrojila. Celou cestu domů jsem pak neustále musela myslet na to, jestli se tyhle blbosti skutečně berou přímo z dětské mysli a nebo jsou "pouze" odrazem výchovy a toho, co dospělí pronášejí před dětskými slechy. Jestli vůbec ten chlapeček věděl, uvědomoval si obsah.

Dospěla jsem k poznání, že jsou děti ještě strašidelnější, než jsem si doposud myslela.