čtvrtek 9. dubna 2015

Jak jsem "vyloupila" antikvariát

Ne že bych neměla antikvariáty ráda, ale jen těžko si získávají moji důvěru. Z předešlých zkušeností se mi s nimi spojuje pouze pocit nedůvěry, vidina šmelinářství a podvádění zákazníka. Samozřejmě to nelze brát jako plošný jev - tak paranoidní nejsem - přesto ale mám jistou averzi. Alespoň vůči těm, kam chodí "všichni". Těm na hlavní třídě, kde to zavání jen byznysem, ale ne vlídností.

Jenže M. měla svátek a kdybych jí něco koupila za plnou cenu, vyhubovala by mi. Takže přišlo na řadu pátrání po antikvariátech.


Antikvariát:
Pět japonských novel - kol. autorů
Tvář toho druhého - Kóbó Abe
Největší rozkošnice - Saikaku
Proud: obraz z korejského života - Kim Namč'én
Tak trochu úžasní - Dawn French
(celkem 280,-)

Knihkupectví:
Zápolení - Higuči Ičijó (170,-)

Nedávno jsme spolu zašly do knihkupectví - jen tak na čumendu - a probíraly všechny možné knihy, které by mohly a nemusely stát za to si jednou přečíst. Kdybychom to počítaly, nejspíš bychom potřebovaly platinovou kartu. Každopádně jsem si ale v hlavě dělala čárky nad čím se M. pozastavuje o něco déle, abych příště zase věděla.

Jednou z těch vyvolených knih byla i Tak trochu úžasní od Dawn French. Několikrát jsem o ní zaslechla, pozitiva i negativa, takže jsem si říkala, proč to nezkusit. Námětem se mi líbila, humoru není nikdy dost, takže proč ne. Zadala jsem ji do vyhledávání po brněnských antikvariátech, protože nejsem příznivcem zasílání poštou, raději se lecčeho vzdám, než abych si nechala něco poslat a musela spoléhat na nespolehlivost druhých, využívám služby odběru na prodejně. Zboží si zkontroluji na místě a přitom nemusím zdlouhavě běhat mezi regály.

Nakonec jsem tedy našla jeden malý zapadlý antikvariát, který ve svém katalogu měl právě i onu knihu. Stála 60 či 70 korun a byla vedena jako prakticky nová, bez jakýchkoliv vad. A také bez vad byla. M. z ní měla a má prý ohromnou radost, tak mám radost i já. Že je z antikvariátu mi ani věřit nechtěla. Co na to říct, že?

Ale nedalo mi to a já se zabrala do prohlížení veškerého zboží. (Raději ani nechci vědět, kolik hodin jsem u toho strávila. Jisté je, že jsem šla spát asi v jednu ráno.) Má radost z nalezených pokladů nebyla rozhodně malá. Právě naopak. Jsem nadšená, protože jsem se ještě v Brně nesetkala s antikvariátem, který by nabízel tolik asijských knih za tak málo peněz. A co víc, knihy jako takové jsou úplně v pořádku, až na lehce opotřebené přebaly. Něco se podlepí a nad něčím mávne rukou.

Největší radost mám asi z Tvář toho druhého. Někdy v lednu jsem se totiž podívala na film, který mě velmi zaujal. Bohužel se i zde projevil problém vizuálního zpracování, kdy jsem jako divák nemohla plně nahlédnout do rozběsněné a deprimované duše hlavního hrdiny. Tedy doufám, že mi právě tuto stránku kniha nabídne. Jediné, čeho je mi líto, je to, že neměli i Písečnou ženu. Film se mi nelíbil, ale... Sice mám v hledáčku jeden její svazek, ale antikvariát, který ji momentálně vlastní, ji prodává za poměrně vysokou cenu. Uvidíme.

Konečně jsem si také pořídila Pět japonských novel. Sice se moc netěším na chyby v sazbě, ale tak... Jiné vydání dostupné není.

Poslední knihou od japonského autora se stala Největší rozkošnice. Je sice pravda, že by se mi více líbil hardback, ale co už. Kniha je v luxusním stavu, vypadá jako úplně nová, ani není nijak ušmudlaná a stála stejně jako ostatní jen pár korun. Takže spokojenost největší. Alespoň je to vydání pěkně praktické, na cesty.

Poslední knihou z antikvariátu je pak Proud: obraz z korejského života. Nikdy jsem o knize ani autorovi neslyšela, neviděla obálku. Přesto jsem se ale rozhodla ji vzít. Bylo u ní sice napsáno, že je v horším stavu, přesto jsem ji ale adoptovala. Je pravda, že ji pravděpodobně vlastnil někdo, kdo si knihy až tak moc nehýčká. Pravděpodobně byla nacpaná v nějaké vlhké skříni. Horní hrana desek je prodřená/ožraná (těžko říct) a v horní části ořízky jsou podezřelé flíčky, typovala bych na plíseň. Přesto jsem ale za onu knihu ráda. Možná to nebude šperk, ale kdo ví, třeba to bude alespoň dobrý společník, byť jen na pár večerů.

No a abych nezapomněla, v klasickém knihkupectví jsem si pořídila Zápolení od mladičké autorky Higuči Ičijó. I když mladičké... Ona je už zhruba sto let mrtvá a zemřela tuším někdy ve třiceti, ale já ji beru jako mladou gardu. Obálka je krásná, uvnitř je autorčin klasický portrét a na obsah se těším. Jen mi trochu vadí ten menší formát. Kdyby měla kniha tak o centimetr, centimetr a půl více na výšku, zapadala by na tu poličku daleko lépe. Ale to je jen estetický detail.

A to je konečně všechno. Kdybych byla příznivcem poezie, patrně bych vás tu děsila ještě větší literární marnotratností, ale protože poezii neholduji, bát se nemusíte. Je ale pravda, že poslední půlrok koketuji s myšlenkou o pochopení kouzla haiku. 

4 komentáře:

  1. To jsou ale úžasné úlovky, gratuluju! :)
    Pět japonských novel má chybu v sazbě tuším jen na té jedné jediné stránce, to snad přežiješ :D Co se ale pochopení haiku týče, nejsem si možná, zda je to možné. Minimálně u mě k ničemu podobnému nikdy nedošlo a spíš mi po chvíli vždycky kvůli využívání těch samých sezónních slov na sedmnácti mórách začaly všechny ty záplavy chryzantém a sakurových kvítků lézt mírně na mozek. V originále se jedná o záležitost velmi zajímavou, s mnoha významy a výklady – ty ale bohužel překlad, jakkoliv kvalitní, nedokáže do češtiny přenést. Navíc, někteří naši překladatelé, jako třeba Breska, se rozhodli svůj překlad zrýmovat, čímž tahle třířádková forma nabývá podobu takřka dětské říkanky... :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Ještě teď z toho mám velkou radost. :)

      Jen mě mrzí, že jsem jim v tom antikvariátu nic moc dalšího nenechala. Ale už mám naplánovanou další objednávku. Jen si to pořád zakazuji. :D

      Kdysi jsem chodila dva semestry na přednášky o historii čínsko-japonského umění a přednášející říkal přesně to, co ty. Že haiku mají v podstatě smysl jen v originální podobě, protože jen ty mnohočetné významy, které pojme i jen jediný znak, mohou popsat skutečnou myšlenku a pocity autora, když to psal. Škoda, japonsky neumím. :) (Těch pár slovíček, která mi utkvěla v paměti a umím je navíc tak maximálně zažbleptat s absolutně špatným přízvukem, nikoho rozhodně nevytrhnou. :D )

      Vymazat
    2. Přesně tak, to je velmi dobře řečeno... bohužel :/ (Ale prosímtě, "vytrhnou" určitě mnoho lidí, vždyť kolik lidí by chtělo umět byť jen těch "pár slovíček", akorát s haiku ti bohužel skutečně nepomohou :D)

      Vymazat
    3. Bohužel. ... Ale třeba se jednoho dne dočkáme technologie, která nám umožní vidět haiku tak, jako její tvůrce zamýšlel, aniž bychom museli umět plynně japonsky i s archaismy a dobovými výklady. :)

      Stejně to ale nikdy nebude takové, jako v ten den, kdy ta slova dostala finální podobu. Člověk pak musí myslet na to, co za emoce, rozpoložení mysli a události, za tím vším tehdy stálo. A to je nepřenositelné. :)

      Vymazat

Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)