Aprílové počasí aneb Jak jsem načapala zloděje

Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem na apríla zažila skutečně aprílové počasí. Poslední dva dny mi však tuto amnézii příroda štědře vynahrazuje. A pochopitelně nejen mně.

Včera jsem vyšla z domu s vědomím, že mi na čelo dopadne pár opuštěných kapek, z autobusu vystupovala s tím, že si vytáhnu deštník a ohrozím desítky životů a v Brně pak rozjímala o tom, zda jsem si neměla vzít do toho sněhu nějakou pořádně teplou pletenou čepici a oteplováčky. (Rosnička musí mít posledních 48 hodin docela fofry.)

Dnes to nebylo o moc lepší. Ráno jsem si ještě za tmy dala trochu té studené sprchy, odpoledne mě díky neřízenému poryvu větru srazilo v letu něco, co s přimhouřeným okem vzdáleně připomínalo holuba a na zastávce mě, kromě deště a sněhu, poplácalo po rameni i pěkných pár kilo ledových krup. Není prostě nad to, když v předzahrádce kvetou narcisy a tulipány a před Ústavním soudem na parkovišti shazují v deseti stupních nad nulou z oken slušný nános sněhu. Hlavně že ti ptáčci zpívají a hrdélka jim nezamrzají.

Když jsem pak došla domů, cítila jsem se jako zvlhlý balík bavlny a nylonu s nutkavou potřebou zalézt do ždímačky. Miluji svoji zimní bundu, ale ani ta nezmůže nic proti nohavicím promočeným na kůži díky okolo jedoucímu debilovi v zelené Škodovce.

Vysvlékla jsem bundu, hodila ji proschnout na věšák a těšila se, že si zobnu něčeho malého, nejlépe velikonočních perníčků, které se na stole před dvěma dny zjevily ze zcela neznámých příčin. Najednou tam byly i s instruktáží, že se mohou dokonce i jíst. Takže mě zachvátily sadistické sklony a těšila se, jak tomu vytlemenému psisku velikosti 4x4 cm ukousnu hlavičku. Sáhnu do misky a najednou...

... najednou se to všechno začne hýbat, hemžit a rojit. Na našich krásných domácích perníčcích ze zcela neznámé domácnosti a s cukrovou polevou, se usalašila banda nenažraných a zlodějských mravenců. A co hůř, vypadalo to, že si jeden menší kousek nejen nahlodali, ale rovnou se ho chystali vzít s sebou do té jejich rojové garsonky. 

Započal tuhý boj.

V okamžiku, kdy jsem sáhla po prvním perníčku a jala se z něj odstraňovat veškeré to hmyzí neřádstvo, jež se stalo dokonalým zobrazením toho (ne)dávného socialistického zřízení, rozběhla se mi po prstech směrem k rukávu výpadová jednotka. Nezbývalo nic jiného, než přitvrdit a tak jsem onu ruku (už bez perníčku), strčila pod proud vody. Žít v makrosvětě, byla by to bitva plná kanonád, výkřiků a skřeků a bubnování na poplach. Nějaký mravenec s napoleonským kloboukem by se vyřádil.

Když byla těžká bitva dobojována, skóre bylo jasné - 60:0 pro mě.

Vím, života si máme vážit v jakékoliv formě, byť tak "nepatrné", ale když... postavit se mezi mě a perníčky je jako hrát ruskou ruletu. Nikdy nevíte, odkud přiletí.

---------------------------------------------------------------------------------------------

A když se ještě vrátím o pár dnů zpět...

Docela by mě zajímalo, jestli jsou změnou času ovlivněna nějakým způsobem domácí zvířata - mazlíčci. Krávám je nejspíš jedno, jestli dostanou o hodinu dříve žrát, ale co takový pes? Když jsem totiž v pondělí opouštěla dům, před dveřmi jsem se netradičně střetla s pejskařkou, která si to tiše vykračovala tou naší noční ulicí. Já se lekla, ona nejspíš ne. Každopádně mě ihned napadlo, že tu je něco špatně. 

V tuhle dobu tu nikdy nikoho nepotkávám, naopak právě tuto paní občas míjím, když přijíždím kolem čtvrté odpoledne domů, jak si odbývá další venčící kolečko s tím svým voříškem. A tak mě napadla otázka, zda tyhle čtyřnohé "smetáky" jedou dál podle svých vlastních močopudných tužeb tak, jako za starého času, a nebo zda se postupně přenastavují na nové páníčkovy zvyklosti.