Kočičky, Albert Einstein a velociraptor s červenou zimní čepicí

M. má kouzelné ruce. Vezme větev, píchne ji do země a vyroste strom. Aniž by chtěla, aniž by tušila,  aniž by se starala, najednou se proutek začne zelenat a ani neví jak. A přesně nějak tak přišla i ke kočičkám.

Dva roky dozadu jsme šly pro kočičky k rybníčku, daly je do vázy a ony proutky pustily kořínky. Píchly se do země, pevně zakořenily a netrvalo dlouho a byly tu dva květináče s malými stromky kypícími životem. Další jaro pak vyhnaly pár pupenů, ale ničeho víc jsme se nedočkaly. Když na podzim usínaly v zimním spánku, zastřihla jsem je, aby pak na jaře měly alespoň nějaký tvar a netrčely jak vrabčí hnízdo na čerstvě probuzené hlavě. Až letos, kromě pupenů, kočičky zvládly také rozkvést. A musím říct, že za těch pár dnů, co se žlutí na občasném sluníčku a všude kolem se vznáší oblak sladké a velmi příjemné vůně, stihly nakrmit nejedno hladové včelí bříško. 

Prý není zrovna lehké vypiplat si kočičky. Co já vím, co je na tom pravdy. 

Spíš než ale kvůli kočičkám, píši kvůli tomu dnešnímu přeháňkovému nebi. Při cestě z města jsem totiž vyhlédla z okna a z mraků na mě bafl ksicht Alberta Einsteina. Rozcuchané vlasaté individuum s baňatým nosem. Díky silnému větru mu ale to háro moc dlouho nevydrželo. Nos se mu nafoukl, protáhl a z úst mu vyšel oblak kouře. Napadlo mě, že možná už tenkrát měl méně koketovat s tabákem. 

Na špičce hlavy mu mezitím stihla vykvést obří bambule, z profilu se ukázalo jedno pichlavé oko a místo úst se rozevřela nebezpečně ozubená tlama. A najednou tu nebyl slavný vědec, ale velociraptor se zimní čepicí. Nevím, kdo mu ji háčkoval, ale slušela mu. A kdyby byly tehdy mraky barevné, vsadila bych se, že by ta čepice byla červená s kapkou žluté.

Při ranní cestě jsem si pak ještě připomněla rok 2011, kdy jsem často chodívala do jedné zapadlé pekárničky. Zpoza mých zad se totiž vagonem nečekaně rozptýlila vůně uzené krůty, zeleného salátu a kari pasty, to vše uzavřené do čerstvé a křupavé bagetky. I teď z toho dostávám hlad. Kdyby tehdy v té pekárničce nezměnili sortiment a nepřešli na zcela jiné snídaně, patrně bych se tam občas zastavila dodnes.

Bude něco pravdy na tom, že si lidé uchovávají v živé paměti jisté vůně, spojené s intenzivními prožitky. Ty bagety totiž byly sakra dobré a k ranní kávě ideální.