Jak jsem zapomněla na zatmění

Asi čtrnáct dní kolem mě běhala M. a připomínala mi, že se blíží to částečné zatmění, zatmění, zatmění, a že to určitě nesmíme zmeškat. A taky že to nezmeškala. Zato já to úplně vypustila z hlavy.

Mám ráda přírodní úkazy, malé i ty velké, a za poslední čtyři roky jsem se naučila občas tu hlavu zvednout a zahledět se na nebe. Dřív jsem si ho nevšímala, teď mě fascinuje. Je pravda, že pak často v periferním vidění zaznamenávám, jak se někteří lidé mermomocí snaží zachytit, co že to na tom nebi tak fascinovaně sleduji; jestli nepřiletěli mimozemšťané či se neblíží jaderná hlavice. Na jednu stranu mě baví, jak je to celé dráždí, na tu druhou si říkám, co je jim vlastně po tom, kam se dívám a co sleduji. 

Nevím proč, ale připadá mi to dost osobní. Ty epické bitvy draků a rytířů, utíkající prasátka a králíci, vzpínající se koně a obří emotikony. Je pravda, že nejčastěji vídávám domácí zvířectvo a mytologické bytosti, což někomu nemusí připadat právě jako soukromá podívaná, ale mě spíš drásá to pomyšlení, že se někdo začne dívat jen proto, aby si pro sebe ukradl, uhamounil cizí radost a ne proto, protože ho to samotného napadlo a rád se prostě dívá na nebe.

Přesto všechno jsem ale na to dnešní (polo)zatmění úplně zapomněla. Vlastně se dá říct, že jsem měla své vlastní mozkové zatmění. Namísto toho, abych koukala na nebe, jsem myslela na to, jak dnes konečně dokončím poslední seminární práci z Demografie o vymírání toho našeho nárůdku, což mě popravdě zrovna moc nezajímá, a jak se zítra vrhnu na skripta na pondělní závěrečný test z Občanského práva procesního. (Nemůžu se dočkat.)

Poté mi do rukou padla kniha, vysavač, na monitoru se přehrálo pár sentimentálních dílů Black Books a na pár hodin jsem ozdravně zalezla zase do postele a tak nějak šlo všechno definitivně do háje. Když jsem pak v sedm večer prohodila slovo s M. a ona mi položila otázku, zda jsem viděla to napjatě očekávané (polo)zatmění, musela jsem přiznat, že ne. Je mi to trochu líto, chtěla jsem po letech zase vykouknout na ten pozměněný šedavý svět, ale co se dá dělat. Hold kdysi jsem zažila to velké, opravdové, zatmění, co v lidech vyvolávalo paranoidní myšlenky na apokalypsu, a s tím si pravděpodobně budu muset vystačit do konce života, protože na plánované úkazy mám čím dál větší smůlu.