Jak jsem zcela bez výčitek zavrhla Pevnost

Vždy jsem měla po ruce nějaký časopis, který mě provázel určitou etapou mého života. V dětství to byl Méďa Pusík, když jsem začala hledat konkrétnější zájmy Jezdectví, později jsem pak v osmé či deváté třídě přešla na Pevnost. A teď... Teď už nemám nic. A nějak mi to vůbec nevadí.

(Na fotce nejsou všechna vydání, která vlastním, ale jen první a poslední díl a namátková směs.)

Měsíčník Pevnost jsem si pravidelně kupovala od června 2004 do září 2014. Byla jsem tedy věrným příznivcem dobrých deset let. Kromě snad jednoho čísla, čímž si vlastně teď po letech nejsem ani jistá, mi nechybělo snad ani jedno vydání, brala jsem i speciály a dodnes mi všechny ty svazky leží na dně skříně ve dvou úhledných sloupcích.

Ovšem doba se mění, lidé s ní a každé životaschopné médium taktéž. Ne vždy je to ale k lepšímu. A právě u Pevnosti nevidím vzrůst, ale naopak smutný úpadek.

K Pevnosti jsem se dostala jen náhodou. Do té doby jsem sice znala Hobita, Válku světů, Kingova Čaroděje a sklo a mnohé jiné literární kousky, sledovala stále dokola Burtonova Batmana, Final Fantasy - Esenci života, Robocopa, Vetřelce a Predátora a mnoho dalších, a to i přes to, že jsem ještě ani nevstoupila do puberty, ale do hloubky jsem se ve fantasy, ani ve sci-fi neorientovala. Vlastně jsem ani nevěděla, že se literatura/filmy/rozhlasové hry na nějaké žánry dělí. Žrala jsem vše jako kyselina. Bez rozdílu. Až když jsem jednou šla kolem trafiky, uviděla jsem nějaký časopis s ksichtem filmového HP na obálce a řekla si, že se z něj třeba konečně dozvím, proč toho malého spratka všichni tak milují. Nedozvěděla, lásku k HP jsem si nevybudovala, ale i tak se mi otevřela úplně nová dimenze. Za to Pevnosti rozhodně děkuji. Ovšem...

Ovšem ne každé trvání si může podat ruku s věčností a tak nastal okamžik, kdy se objevil krátký článek o tom, jak se mění šéfredaktor. Upřímně jsem byla zděšena. Ne proto, že se změnila fotka v úvodníku, nad kterou prý óchaly a áchaly nejrůznější fanynky, ale proto, že už tehdy jsem věděla, že změna šéfredaktora nepřinese nic moc dobrého. Přesto jsem si ale říkala, že když tam vydrží dalších X let a bude svoji práci brát vážně, nebude to třeba až takový problém. Jenže...

Jenže opak byl pravdou. Netrvalo dlouho, nebo alespoň mně to tak zpětně připadá, a objevily se krátké články o tom, jak Pevnost vidí svůj vývoj do budoucnosti. Hlavní cíl - zaměřit se na vizuální stránku a grafickou úpravu. Už tehdy jsem dostala lehký tik, protože mě osobně vůbec nezajímá, jak časopis vypadá, ale co obsahuje. Vždy to tak bylo a vždy bude. A i když články nebyly výplodem literární špičky, byly zábavné, chytlavé, měly informační hodnotu a dokázaly upoutat, i když pojednávaly o zcela banálních tématech. To, jestli mají okolní obrázky špatnou pixelovou kvalitu a jestli je tisk na řídké gramáži, mi bylo úplně jedno. Jenže jak proti něčemu takovému protestovat? Nijak. A tak Pevnost postupně plnila svůj vytyčený cíl, ovšem na úkor toho nejdůležitějšího - textového obsahu.

Obrázky se trochu zaostřily, upustilo se od vydávání tisíckrát slíbených speciálů (Mimochodem, kde je ten 7 let slibovaný speciál o anime?) a i po vrácení se k sešitové vazbě jsme se nedočkali plakátové přílohy. To bylo pořád výmluv a keců okolo. Místo toho se zvýšila cena, vyškrtaly se zajímavé rubriky, odešli autoři, kteří měli náboj a šmrnc a ti kteří tam zůstali jen opisovali od těch, kteří publikovali již dříve, případně vykrádali sami sebe. Přidala se knižní příloha, která většinou nestála ani za těch pár korun, do prostřední černobílé části se nacpaly nudné povídky vybírané rozpočítáváním ententýky a úryvky z knih a roztáhly se na místa, odkud se vyštípaly ty nejzajímavější články z celého časopisu týkající se historie a slavných osobností. A co bylo pro mě nejhorší? Začala se povážlivě ztenčovat rubrika s literárními recenzemi a prostor dostaly bezobsažné články o filmech, které teprve přijdou do kin a kterých se na internetu dají najít později mraky (a dokonce i v obsažnější formě). Dokud psával Jiří Pavlovský, ještě to i šlo, ale v posledních letech i on tak nějak vypadl, nebo si alespoň od éry Stmívání žádný vtipný článek nevybavuji.

Vystřídali se další, další, další a další šéfredaktoři, titulní strana dostala "nabušené" obrázky a nová loga, textu ubylo a všude na čtenáře začaly zírat reklamy a filmové ksichty tuctových marvelovek, které zabíraly 3/4 stránky a někde na okraji se ňahňalo deset strohých řádků bezduchého textu. (Ne, skutečně mě nezajímá ten debilní popisek zbroje Iron Mana.) Téměř zmizely recenze na knihy, či je vystřídalo jen něco, co opisovalo anotaci ze zadní strany obálky, ale k recenzi, nedej bože k názoru samotného "recenzenta", to mělo asi tak blízko, jako lenochod k maratonci. A vlastně ani ty upoutávky na počítačové hry za nic nestály. Kde jsou ty časy, kdy jsem se díky časopisu ponořila do světa prvního Sacred?

Nakonec (září 2014) to tedy vypadá zhruba tak, že v rukou třímám papírové cosi, ze kterého mě nezajímá ani jeden článek (když nepočítám stripy), nekouká na mě žádný text od mně dobře známého autora a v úvodníku se "hrdě" skví fotka šéfredaktora, který tam ještě před pár týdny vůbec nebyl. Vlastně ani nevím, kdo právě v tom výše zmiňovaném čísle trůní na vladařské stoličce a ani mě to nezajímá natolik, abych si to šla zjistit, byť to mám hned za zadkem. Dvakrát sáhnu na stránky čistou(!) rukou a na jejich povrchu se vytvoří ušmudlaná matná vrstva. Na titulní straně se roztahuje sprostě ukradená výtvarná práce člověka, který o tom nemá ani ponětí a na FB stránce se líně hází jedna falešná omluva za druhou, jak oni "nevěděli", že to má nějaká autorská práva a že to bylo nedohledatelné. V komentářích se pak můžeme dočíst, jak fanoušek magazínu zadal heslo a autora našel během pár minut. Vskutku "nedohledatelné". Navíc ta fotka láká na obsah zaměřený na anime, o kterém tam prakticky nenajdete nic víc, než co nabízí pravidelná rubrika. Takže lži, lži a lži.

Kam se poděl ten potenciál? Kam se poděl ten cenami ověnčený magazín? Nemám zdání. Jediné, co tu vidím, tak je shluk vyčůraných lidí, kteří vytvoří fan-web a myslí si, že se o něj pak už nemusí starat, že to ti fanoušci utáhnou sami a oni si budou jen mnout ruce a genglat nohama ve vzduchu. Naivní představa. Asi tito tvůrci nepochopili, že ten web bude brán jako prostor, kde právě s nimi budou mít lidé příležitost přirozeně komunikovat, diskutovat a ptát se jich na různé otázky a názory z prostředí subkultury. A co čtenáři dostali? Ignoraci. Jakmile se web "rozjel", většina autorů si dala vale. Osobně jsem se tenkrát setkala jen s jedním vstřícným člověkem, který se dokonce sám ptal na názory čtenářů. Tedy smysl webu? Žádný. Jen vyhozené peníze a "argument", proč zdražit papírový časopis. Dokonce mám i takové zdání, že už snad ani nefunguje. Nevím a nezajímá mě to.

A tak jsem si řekla, že toho mám dost a definitivně zavřela svoji peněženku. Kupovat si něco, co mi nic nedává a za cenu, kterou slibovali snížit, snížili ji na dva tři měsíce a pak se zase vrátila do původního stavu, aniž bych dostala alespoň ten blbý plakát, na který budou mít zajištěna legální práva... Říkám NE! S tímhle už nechci mít nic společného. Už tak myslím, že jsem do toho investovala až moc. Jenže to je ten můj naivní optimismus, že se to časem zlepší. Nezlepšilo a nezlepší. Jen to půjde víc do hajzlu na vlně pop-kulturních sraček.

A proč píši až teď? Nebudete tomu asi věřit, ale co jsem Pevnost zavrhla a přestala dostávat upozornění na FB, ani jsem si na ni nevzpomněla. To až teď, co jsem nahlédla do spodní police skříně, kam se normálně nedívám a napadlo mě, že bych si mohla tak trochu zpětně vylít i nějakou tu dávno potlačenou zlost.

Nakonec jen řeknu, že možná tenkrát, kdy to bylo na spadnutí, měla Pevnost skutečně zemřít. Hrdě, se vztyčenou hlavou a bez zbytečných keců. Tenhle "fénix", co se zrodil z tlačeného popela, je nakonec jen oškubaná slepice s jedním směšným brkem zaraženým do prdele.