středa 25. února 2015

Jane Austen

Kdo by neznal modlu, které líbá nožky a cituje ji málem ze spaní každá druhá pseudospisovatelka ze západu. A tak mě napadlo podívat se této globální ikoně na zoubek. 

Dlouho jsem uvažovala nad založením rubriky věnující se autorům, od kterých jsem četla více jak tři knihy, ve které bych lehce amatérsky polemizovala nad jejich přednostmi a neduhy. A vždy, když jsem se pak po stanovení definitivního ortelu ptala mě samé kým začít, napadla mě jen a pouze Jane Austen (dále jen J. A.). Koho jiného také vybrat, když se vesměs jedná o první autorku, u které jsem se cíleně pozastavila na trochu více večerů, abych odhalila to její magické kouzlo globálně milovaných charakterů. A jak to nakonec dopadlo?



Aby bylo jasno a abych předběžně uklidnila rozbouřený oceán autorčiných fanoušků, tedy spíše fanynek, nic proti J. A. vesměs nemám. Dokonce mi byla po první čtenářské zkušenosti svými názory a vidinou vnitřního vesmíru tehdejších domácností v podstatě i sympatická. Ale když na to teď hledím zpětně, mám k její tvorbě přeci jen jistá drobná "ALE".

K jejím knihám jsem se dostala vesměs díky dárcovství. Protože právě její literární kousky mi přišly jako jeden z těch nejschůdnějších možných dárků pro moji babičku, která už nesnese příliš náročné čtivo a během těch večerů, kdy nemůže spát, si zkrátka potřebuje uklidnit rozbouřenou mysl. A čím jiným zabít génia, než nenáročností?

Takže dostala Pýchu a předsudek, Rozum a cit, v druhém kole pak Emmu a Opatství Northanger a jednou tak v létě ze spontánnosti i Dcery pana Darcyho, které sice nejsou přímo z pera J.A., ale i tak nakonec udělaly radost. A protože se setkaly s relativním úspěchem, zkusila jsem je i na vlastní triko.


Proč například ANO:
Jedna z věcí, které mám na knihách J. A. skutečně ráda, je její humor. Je sice pravda, že se většinou vyskytuje pouze v prvních třetinách knih a pak se tak nějak vytrácí do ztracena společně s racionálním duchem hlavní hrdinky, přesto se ale jedná o prvek, který z autorčiných textů pomáhá vytvářet něco málo víc.

Stejně jako humor se pak v autorčiných knihách nachází i jakási jednoduchá a velmi přízemní kritika společnosti a genderových stereotypů, jež jí samotné zjevně často komplikovaly život. Bohužel ale J. A. nebyla žádný buřič a revolucionář, takže její jakékoliv narážky jsou pouze jemným doplňkem jinak tuctových příběhů o naivní lásce, které se s realitou míjí jako dva parníky v mlze. Přitom sama J. A. působí jako velmi zvídavá osoba, která by, kdyby měla přístup k internetu a BBC, dokázala ještě ledasco předvést. Jenže jak chtít po autorech vývoj, když nemají z čeho brát zkušenosti pro tento vývoj toliko potřebné?

Další věc, kterou na těchto knihách oceňuji, je možnost nahlédnout do dobových kulis, rodinné hierarchie a do každodenních starostí lidí, jež nemuseli v podstatě nijak zvlášť pracovat, žili z důchodu či příjmů třetí strany a nejnamáhavějším fyzickým výkonem pro ně bylo ujít tři míle po venkovské pěšince (nedej bože za jarního deštíku). Zde pak můžeme jasně vidět, že buďto autorka sama v životě nespatřila špínu Londýna a nebo to byla neuvěřitelná optimistka, která si negace světa zkrátka nepřipouštěla, případně je nechtěla prezentovat svým čtenářkám.


A proč tedy NE:
Jedním z "problémů" děl J. A., který jí bránil, brání a vždy bude bránit v tom, aby zasáhla rozsáhlejší čtenářskou obec, je její jednopohlavnost. I když totiž má velké množství zastánkyň, které na ni nedají dopustit a za její texty by i do toho ohně skočily, nikdy si pro volbu žánru nedokázala a nedokáže zajistit též mužskou přízeň. (Tedy alespoň dokud budou mít muži trochu toho testosteronu.) A vlastně si ani netroufám říct, že by o ni stála. Proto říkám již předem, pánové, že tohle není nic pro vás. A pokud vás život náhodou donutí po některé té knize sáhnout prosím, neposuzujte nás podle nich. Ne každá žena je tak... tak... Grrrrrrr. (*cupuje papírový kapesníček*) Ano, občas si u něčeho takového rády odfrkneme po těžké šichtě, ale většina těch rozumných to nebere jako svoji mantru.

Což mě přivádí k dalšímu bodu - plytkost námětů. Jak už jsem tu psala výše, vzhledem k době a světu ve kterém J. A. vyrůstala a žila, se nedá předpokládat, že by dokázala načerpat rozsáhlejší životní zkušenosti. Proto psala jen o tom, co sama znala. A protože se v jejím životě odehrávalo hlavně to dámské klevetění u čajových dýchánků, těžko si mohla vybrat náročnější a pestřejší náměty. Veškeré její romány se tedy odehrávají v prostředí domů, v zahradách, obecních uličkách a když chce čtenáře pro osvěžení zatáhnout někam dál, vezme jej do Bathu, kde hrdinky plesají jako o život a to jen proto, aby někoho klofly. Jen málokdy zde narazíte na delší výlet bryčkou, nedej bože na cestu do Londýna. Uhánění manžela, čaj o páté a nastuzení z procházek, o nic víc tu v podstatě nejde.

Mimo plytká prostředí mám ale problém i s postavami. Já vím, že všechny milují pana Darcyho, ale za sebe vám řeknu, že vůbec nevím proč. Ten chlap je nudný, nezajímavý, plochý a vůbec nemá žádný šmrnc. A co hůř, je naprosto zapomenutelný. Jakmile jsem totiž odložila Pýchu a předsudek a dala si týdenní pausu u jiných knih, sáhla jsem po Rozumu a citu a řeknu vám, že vůbec nevím, jaký je mezi těmi knihami rozdíl. Oba "děje" mi absolutně splynuly, velmi lehce se mi jejich obsah vykouřil z hlavy a vlastně jsem do čtrnácti dnů ani nevěděla, o co v nich vůbec šlo. (A že já si děje a obsahy knih pamatuji i celé roky.) Navíc se mi nelíbí, jak se její ženské hrdinky mění. Ne, že by vyzrávaly a duševně rostly při učení se ze svých chyb, ale připadá mi, jako by z nich někdo postupně dělal Stepfordské paničky. Ze sebejistých, inteligentních a svéhlavých bytostí se stávají jen věšáky na šaty, co cucají čaj z keramického hrnečku a něžně se zubí na středobod jejich vesmíru - muže, kterého celou dobu tak hrozně nechtěly.

***

Jak jsem už psala, autorka za svůj život nenasbírala žádné životní zkušenosti. Proto pokud budete hledat nějaký růst, vývoj autorského stylu či nové náhledy na svět, budete hořce zklamáni. Řeknu to na rovinu - vezměte jakoukoliv knihu J. A. a pokud se vám bude líbit, s chutí do další, protože to bude úplně stejné. Ani horší, ale ani lepší. Pokud se vám to líbit nebude, jděte od toho, protože se ničeho víc zkrátka nedočkáte.

Sama za sebe mám vůči autorce zcela neutrální postoj. Připadá mi taková... obyčejná. Rozhodně si nemyslím, že zaslouží tak přemrštěné ovace, ale pokud ji máte v povinné literatuře, je to jedna z těch nejméně bolestivých alternativ, jaká se k vám mohla dostat. Nenáročné, místy vtipné a skutečně naivní. Zkrátka masová literatura pro něžnější citlivé pohlaví.

8 komentářů:

  1. Já to mám tak, že jsem vždycky Austen nesnášela, protože jsem se jí na střední pokoušela číst v češtině a nějak se to tím překladem stalo, že mi to znělo jako "z děníčku pubertální slečny" a nedala jsem víc než pár stránek. Když se nám potom samozřejmě objevila na vysoké v sylabu jako povinná četba, myslela jsem, že budu hlavou mlátit do zdi, ale nakonec jsem byla až v šoku, jak hrozně mě její knihy bavily a jak jsem se při četbě Pride and Prejudice kolíbala s knihou v ruce dopředu dozadu (= fyzické vyjádření absolutního zaujetí) a pomalu nadšeně kvíkala, když se Darcy konečně vyjádřil :D V angličtině tedy ano, v češtině... meh.

    Jinak si taky nemyslím, že si zaslouží nějaké extra "ovace", jak píšeš, ale v tomhle ohledu jde spíš o to, že se ve své době odvážila chytrým způsobem kritizovat instituce, manželství a tak podobně, což bylo... nevídané :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se ta její kritika a rýpání do starších příslušníků rodiny/domácnosti/blízkých přátel líbí. Třeba v Emmě hned na začátku hrdinka vtipně utře jednu postarší ženštinu. Ale nelíbí se mi, jak moc pak J.A. v průběhu ubírá na své intenzitě a absolutně popírá samu sebe. Dobrovolně krotí tu divokost, ten oheň a dravost, aby se nakonec opět přizpůsobila tomu, co tak nesnáší a z jejích hrdinek se tak staly jen další loutky zastávající stereotypní roli vdané ženy, matky a přitakávačky. :)

      Vymazat
    2. K Emmě jsem se bohužel ještě nedostala, příliš mnoho jiné povinné četby, chjo ^^' A mně to zase připadá, že ženy sice trochu změní ke konci knihy chování, ale stejně tak i jejich protějšky, jako by se došlo k jakémusi kompromisu :)

      Vymazat
    3. Emma se mi námětem líbí asi nejvíce, ale zpracováním je bohužel trochu nudnější. Začátek je fajn, ale pak je tam až příliš stran, které jsou jen o tom, jak hrdinka čeká dny, týdny, měsíce, až se její intriky nějak pohnou dál. Škoda. Emma mě zajímala asi nejvíce, protože mě baví její rozhlasové zpracování. :)

      Tak změní... spíš z nich ty ženštiny konečně vymáčknou, co se jim vlastně celou tu dobu honí hlavou. Protože jak všechny víme, pokud nedáme nůž na krk, muži sami nic neřeknou. :D :D

      Vymazat
    4. Mám ji na reading listu, tak mi dej tak 10 let, až se k ní pročtu, a sdělím ti svůj názor :*D

      Austen tedy skvěle reflektuje skutečné vztahy mezi muži a ženami! :D

      Vymazat
    5. Beru tě za slovo! Já si počkám. :D

      To je vlastně pravda. o_O Najednou to celé dostává úplně nový rozměr! :D

      Vymazat
  2. Pýcha a předsudek je mou nejoblíbenější knihou (společně s Harry Potter serií), takže jsem byla zvědavá na Tvůj názor a jak tento článek pojmeš. Moc sem i líbilo, že jsi zmínila jak zápory, tak hlavně i klady. Za to máš ode mě velkou pochvalu! :) v některých bodech souhlasím a v některých ne, ale rozhodně stojí za zamyšlení. Pohled Tvýma očima je zajímavý :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Jsem ráda, že se našla další bytost, která bere i protichůdný názor s nadhledem. :) Já ani nečekám, že se mnou budou lidé souhlasit úplně ve všem, na to jsem až příliš kritická a vše moc analyzuji, ale připadá mi správné přednést i jiné podněty k diskuzi, než jen ty pozitivní. A pokud to někdo chápe a dokáže vstřebat, aniž by mě chtěl okamžitě vyválet v dehtu a peří, mám z toho radost o to větší. :)

      Vymazat

Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)