Začátek roku je pro mne tradičně poněkud rozpačitý. Sice si pravidelně stanovuji cíl přečíst v průběhu následující sezóny nejméně sto svazků, ale jak to tak se mnou většinou bývá, nejdříve musím dočítat resty z loňského roku. A vzhledem k tomu, že jsem schopná mít najednou rozečteno i 15 knih (bez nadnesených příkras), bývá to zpočátku poněkud problém.
A tak se první dva měsíce často neobejdou bez nějakého toho zpětného dočítání. Ovšem zatímco v předešlých letech se to týkalo jen pár svazků, letos nastal kolaps. Je 11. února a až teprve teď beru do rukou poslední knihu patřící ještě do roku 2014.
Žena černé magie - Justin Gustainis
Inheritance - Christopher Paolini
Hlas nože - Patrick Ness
Vzkříšení - Carol Berg
Černá sanitka a jiné děsivé příběhy - Petr Janeček
Co jsem tedy za leden dočetla a přečetla? Recenzí se tu nejspíš nikdy nedočkáte, ale pokud stojíte o stručný komentář, který nikdy nebude jen chválit, ale vypíchne i nedostatky, s chutí do toho a následujte mě v článku dál.
Rai-Kirah III: Vzkříšení (Carol Berg)
Trilogii Rai-kirah mám spojenou především se svým mládím. Byla to jedna z prvních sérií, která mě uvrhla do světa fantastiky a ukázala mi, že literatura zkrátka nemusí mít hranic. A i když jsem první dva díly četla několikrát, nikdy jsem ji nepřestala mít ráda. Bohužel (a nebo možná bohudík) se mi do rukou dostal třetí díl až teď, kdy jsem se konečně odhodlal jej dokoupit a zaplnit tak to smutné, prázdné místo na poličce.
Provedla jsem kompletní re-reading obou předchozích dílů a pustila se do Vzkříšení. Bohužel je ale právě Vzkříšení díl nejslabší. Nejenom že se zde opět opakuje prakticky totožné dějové schéma, ale člověk má po dočtení dokonce pocit, že byl třetí díl naprosto zbytečnou nadstavbou, které nebylo třeba. On už i druhý díl je spíše takový spin off, který pouze rozvíjí ten první (Proměna).
Tak nějak je cítit, že autorka sama původně vůbec nezamýšlela vytvořit trilogii, že spíše z nouze pod nátlakem nakladatele vařila při psaní z vody a i její, mnou kdysi tak obdivovaný, hlavní hrdina, se v závěru stává spíše zbytečným než důležitým a jeho urputný duševní souboj s jeho minulostí a původem mizí s úpěním do ztracena. Je to škoda, protože autorčin styl zůstal vlastně zachován. Ovšem to, co provedla s charaktery je ve výsledku smutné. Ano, odehrává se to snad v průběhu deseti let, přesto ale mi ten celkový vývoj postav nějak nesedí.
Jsem ráda, že mám sérii kompletní, na poličce to vypadá hezky, ale pravděpodobně se u třetího dílu už nikdy nezbavím toho pocitu zbytečnosti. Přesto ale na předchozí dvě knihy nikdy nezanevřu a určitě se k nim zase někdy vrátím. Protože mít v sobě magii a na zádech křídla je prostě... legendární. Na závěr si dovolím jen takovou zajímavost. Poslední díl Rai-kirah jsem viděla prodávat v antikvariátech zhruba za 900,-. Sama sebe se ptám proč. (3/5)
Provedla jsem kompletní re-reading obou předchozích dílů a pustila se do Vzkříšení. Bohužel je ale právě Vzkříšení díl nejslabší. Nejenom že se zde opět opakuje prakticky totožné dějové schéma, ale člověk má po dočtení dokonce pocit, že byl třetí díl naprosto zbytečnou nadstavbou, které nebylo třeba. On už i druhý díl je spíše takový spin off, který pouze rozvíjí ten první (Proměna).
Tak nějak je cítit, že autorka sama původně vůbec nezamýšlela vytvořit trilogii, že spíše z nouze pod nátlakem nakladatele vařila při psaní z vody a i její, mnou kdysi tak obdivovaný, hlavní hrdina, se v závěru stává spíše zbytečným než důležitým a jeho urputný duševní souboj s jeho minulostí a původem mizí s úpěním do ztracena. Je to škoda, protože autorčin styl zůstal vlastně zachován. Ovšem to, co provedla s charaktery je ve výsledku smutné. Ano, odehrává se to snad v průběhu deseti let, přesto ale mi ten celkový vývoj postav nějak nesedí.
Jsem ráda, že mám sérii kompletní, na poličce to vypadá hezky, ale pravděpodobně se u třetího dílu už nikdy nezbavím toho pocitu zbytečnosti. Přesto ale na předchozí dvě knihy nikdy nezanevřu a určitě se k nim zase někdy vrátím. Protože mít v sobě magii a na zádech křídla je prostě... legendární. Na závěr si dovolím jen takovou zajímavost. Poslední díl Rai-kirah jsem viděla prodávat v antikvariátech zhruba za 900,-. Sama sebe se ptám proč. (3/5)
Černá sanitka a jiné děsivé příběhy (Petr Janeček)
Knihu jsem měla doma již pár let. Ne, že bych ji vyloženě chtěla, ale byl to dárek. Kdysi jsem o ní totiž mluvila a tak někoho napadlo, že by to byl dobrý dárek. No, sama bych si ji nekoupila, ale když už je doma, tak proč ji nezkusit. A tak jsem si jednou v létě řekla, že bych se do ní mohla konečně pustit. Sednout si k ní každý večer na těch pár minut a přečíst si nějakou tu městskou legendu i s komentářem.
První část věnující se vrahům byla moc fajn. Mrazivá a sem tam ověnčená patřičnou atmosférou dobrých povídaček. Ovšem postupem času, kdy se člověk pročetl k poněkud méně "dramatickým" příběhům, prvotní nadšení opadlo. Nejenom, že se, což je vlastně pochopitelné, později příběhy nijak zvlášť nelišily a byly pouze zdůrazňovány krajové odchylky, ale navíc mě většina dalších témat, kromě těch vrahů, nijak zvlášť nezaujala.
Autorské komentáře líčící historii či podobnost legend z celého světa si postupem času mohly podat pracky se zbytečností a nezáživností a vůbec celkově občas postrádaly smysl. A tam, kde by jeden čekal nějakou poznámku na okraj, nebylo naopak nic. Sem tam jsem se ovšem zasmála, pobavila, historku popustila k cizím uším a sentimentálně zavzpomínala na dětství (injekční stříkačky v šalinách).
Přesto to ale nemění nic na tom, že i když se jedná spíše o literaturu faktu, těch zajímavých informací zde nakonec až tak moc není. Odnáším si ale opět ponaučení, že lidé jsou někdy skutečně idioti a uvěří všemu, jen aby mohli druhé šokovat.
Další pokračování si s velkou pravděpodobností nekoupím, ale pokud vás takové věci zajímají a baví či pokud chcete někoho postrašit a potřebujete inspiraci, proč ne. (3/5)
První část věnující se vrahům byla moc fajn. Mrazivá a sem tam ověnčená patřičnou atmosférou dobrých povídaček. Ovšem postupem času, kdy se člověk pročetl k poněkud méně "dramatickým" příběhům, prvotní nadšení opadlo. Nejenom, že se, což je vlastně pochopitelné, později příběhy nijak zvlášť nelišily a byly pouze zdůrazňovány krajové odchylky, ale navíc mě většina dalších témat, kromě těch vrahů, nijak zvlášť nezaujala.
Autorské komentáře líčící historii či podobnost legend z celého světa si postupem času mohly podat pracky se zbytečností a nezáživností a vůbec celkově občas postrádaly smysl. A tam, kde by jeden čekal nějakou poznámku na okraj, nebylo naopak nic. Sem tam jsem se ovšem zasmála, pobavila, historku popustila k cizím uším a sentimentálně zavzpomínala na dětství (injekční stříkačky v šalinách).
Přesto to ale nemění nic na tom, že i když se jedná spíše o literaturu faktu, těch zajímavých informací zde nakonec až tak moc není. Odnáším si ale opět ponaučení, že lidé jsou někdy skutečně idioti a uvěří všemu, jen aby mohli druhé šokovat.
Další pokračování si s velkou pravděpodobností nekoupím, ale pokud vás takové věci zajímají a baví či pokud chcete někoho postrašit a potřebujete inspiraci, proč ne. (3/5)
Chaos I: Hlas nože (Patrick Ness)
O trilogii Chaos se toho napsalo již mnoho. Mnoho pozitivního. Proto mi to nedalo a hned při první příležitosti, kdy se knihy vyskytly ve výprodeji za nějaký ten směšný peníz, jsem po nich sáhla. Jenže se ukázalo, že ani za tu výprodejovou cenu vlastně nestojí.
Bohužel mne jazykový styl autora vůbec nezaujal a knihu jsem zhruba po šesti kapitolách odložila. I samotný příběh na mě působil nezáživně, postavy ve mně nevzbudily pražádné sympatie a i když se celý příběh odehrává v relativně netradičních kulisách, nedokázal ve mně autor vzbudit pražádný chtíč okamžitě zjistit, jak to celé bude dál. Proto jsem také knihu dočítala až teď, po půl roce. A nebudu nikomu nalhávat, že k tomu nebylo nutné jisté sebezapření.
Můj dojem se ani po půlroce nezměnil, stále jsem měla s knihou problém a popravdě bych ji ani nikomu nedoporučila. Protože i když se kniha tváří jako originální, přičemž nepopírám jistou dávku autorské jedinečnosti a smysl pro hledání nových prvků, je příběh sám o sobě víceméně plytký. Nic Vám nedá, ale ani nic nevezme a co je horší, nic ve Vás z toho všeho ani dlouhodobě nezůstane.
Co se týče postav, nezaujaly mě. Ten chlapec (ani si už nevzpomenu na jméno) je poměrně nudný a postupem času snad i protivný a děvče na můj vkus dostalo docela málo prostoru pro nějaké sebevyjádření. Navíc si nemohu pomoci, ale celá ta zápletka mi přišla ve výsledku absurdní a nepochopitelná a samotné děti mě nepřesvědčily o tom, že by skutečně něco takového dokázaly.
Sotva jsem knihu zaklapla, oddechla jsem si, že už to mám za sebou a vrátila ji na polici k ostatním. Jestli se někdy dokopu k druhému dílu, pravděpodobně to budu považovat za hodně velký zázrak. Protože momentálně... momentálně vážně o další díl nestojím. Podle mě tedy jedna velká a nafouknutá zbytečnost. Ovšem pro děti nejspíš dobré. (3/5)
Bohužel mne jazykový styl autora vůbec nezaujal a knihu jsem zhruba po šesti kapitolách odložila. I samotný příběh na mě působil nezáživně, postavy ve mně nevzbudily pražádné sympatie a i když se celý příběh odehrává v relativně netradičních kulisách, nedokázal ve mně autor vzbudit pražádný chtíč okamžitě zjistit, jak to celé bude dál. Proto jsem také knihu dočítala až teď, po půl roce. A nebudu nikomu nalhávat, že k tomu nebylo nutné jisté sebezapření.
Můj dojem se ani po půlroce nezměnil, stále jsem měla s knihou problém a popravdě bych ji ani nikomu nedoporučila. Protože i když se kniha tváří jako originální, přičemž nepopírám jistou dávku autorské jedinečnosti a smysl pro hledání nových prvků, je příběh sám o sobě víceméně plytký. Nic Vám nedá, ale ani nic nevezme a co je horší, nic ve Vás z toho všeho ani dlouhodobě nezůstane.
Co se týče postav, nezaujaly mě. Ten chlapec (ani si už nevzpomenu na jméno) je poměrně nudný a postupem času snad i protivný a děvče na můj vkus dostalo docela málo prostoru pro nějaké sebevyjádření. Navíc si nemohu pomoci, ale celá ta zápletka mi přišla ve výsledku absurdní a nepochopitelná a samotné děti mě nepřesvědčily o tom, že by skutečně něco takového dokázaly.
Sotva jsem knihu zaklapla, oddechla jsem si, že už to mám za sebou a vrátila ji na polici k ostatním. Jestli se někdy dokopu k druhému dílu, pravděpodobně to budu považovat za hodně velký zázrak. Protože momentálně... momentálně vážně o další díl nestojím. Podle mě tedy jedna velká a nafouknutá zbytečnost. Ovšem pro děti nejspíš dobré. (3/5)
Odkaz dračích jezdců IV: Inheritance (Christopher Paolini)
Čtvrtý díl byl fajn. K jeho přečtení jsem se přemlouvala od té doby, co se objevil na našich pultech a spolu s tím i v mé knihovně. Podvědomě jsem ovšem cítila, že to na mě bude mít nějaký ten sentimentální emoční dopad a tak jsem se ne a nemohla odhodlat do toho konečně praštit.
Nakonec jsem provedla kompletní re-reading série v průběhu cirka dvou let, zavzpomínala na časy prvního i druhého čtení a podívala se na vše s náležitým odstupem času a... pořád mě to bavilo, byť se mi celý ten svět zdál tak nějak menší, jisté scény mnohem kratší a daleko méně epické. Jenže to už tak bývá, když člověk stárne.
Inheritance je dobrým zakončením. Ne skvělým, ale dobrým. Přesto ale musím vytknout absenci fyzických dračích soubojů, nedostatek přiměřené krvelačnosti, která by ze světa sprovodila větší počet významných kladných postav a vůbec ten finální souboj byl tak trochu... snadný, krátký, strohý a málo dramatický. Neříkám, že jsem chtěla, aby autor ze čtenářů ždímal slzy, na to si vážně nepotrpím, ale tak nějak jsem čekala, že získá za ta léta určitou profesionálnost a, když už v jedničce tak náhle nechal zemřít Broma, bude ve finále trochu brutálnější. Ona by tam ta vyvražďovačka v řadách kladných postav docela sedla vzhledem k tomu, že byl svět ve válce.
Plusem ovšem zůstává fakt, že autor své čtenáře po těch letech neodbyl jen krátkým epilogem či jednou usmolenou kapitolou říkající jak to bylo dál, ale jen samotnému rozloučení se věnoval dobrých sto stran. Ano, byl to docela nečekaný epilog, ovšem takový... pozorný.
Já jsem tedy se závěrečným dílem vlastně spokojená, i když to možná z výsledných "hvězdiček" vyplývat nebude. K celé sérii se určitě zase brzy vrátím a pokud se chcete pobavit na můj účet - jo, v průběhu poslední knihy jsem slzela hned několikrát a bylo úplně fuk, co se v ní odehrávalo. Ono to přicházelo tak nějak samo a ve vlnách, aniž by s tím vůbec souvisel samotný text. To je asi poprvé a taky naposledy, co jsem si k nějaké sérii vybudovala tak silný vztah. (3,5/5)
Nakonec jsem provedla kompletní re-reading série v průběhu cirka dvou let, zavzpomínala na časy prvního i druhého čtení a podívala se na vše s náležitým odstupem času a... pořád mě to bavilo, byť se mi celý ten svět zdál tak nějak menší, jisté scény mnohem kratší a daleko méně epické. Jenže to už tak bývá, když člověk stárne.
Inheritance je dobrým zakončením. Ne skvělým, ale dobrým. Přesto ale musím vytknout absenci fyzických dračích soubojů, nedostatek přiměřené krvelačnosti, která by ze světa sprovodila větší počet významných kladných postav a vůbec ten finální souboj byl tak trochu... snadný, krátký, strohý a málo dramatický. Neříkám, že jsem chtěla, aby autor ze čtenářů ždímal slzy, na to si vážně nepotrpím, ale tak nějak jsem čekala, že získá za ta léta určitou profesionálnost a, když už v jedničce tak náhle nechal zemřít Broma, bude ve finále trochu brutálnější. Ona by tam ta vyvražďovačka v řadách kladných postav docela sedla vzhledem k tomu, že byl svět ve válce.
Plusem ovšem zůstává fakt, že autor své čtenáře po těch letech neodbyl jen krátkým epilogem či jednou usmolenou kapitolou říkající jak to bylo dál, ale jen samotnému rozloučení se věnoval dobrých sto stran. Ano, byl to docela nečekaný epilog, ovšem takový... pozorný.
Já jsem tedy se závěrečným dílem vlastně spokojená, i když to možná z výsledných "hvězdiček" vyplývat nebude. K celé sérii se určitě zase brzy vrátím a pokud se chcete pobavit na můj účet - jo, v průběhu poslední knihy jsem slzela hned několikrát a bylo úplně fuk, co se v ní odehrávalo. Ono to přicházelo tak nějak samo a ve vlnách, aniž by s tím vůbec souvisel samotný text. To je asi poprvé a taky naposledy, co jsem si k nějaké sérii vybudovala tak silný vztah. (3,5/5)
Quincey Morris a Libby Chastain I: Žena černé magie (Justin Gustainis)
Na tuto knihu se ozývají dosti rozporuplné názory a já osobně se přikláním spíše k té pozitivnější části. Tato magická urban fantasy má vcelku potenciál být něčím víc, bohužel autor sám se svého řemesla chopil poněkud nešťastně. Prvních šedesát stran se věnuje čistě seznámení čtenáře se svými hrdiny a to ne zrovna sympatickým způsobem, který může mnohé odradit. Snad je to i tím, že právě tato část vyšla samostatně jako povídka a tím pádem tak nějak nezapadá do celkového kontextu.
Každopádně ale, pokud se člověk prokouše úvodní pasáží, rozvine se před ním vcelku akční magický příběh, ve kterém nefigurují zbytečné emoce, občas se v něm zhmotní i nějaká ta myšlenka a člověk si obohatí slovní zásobu. Nedostatkem ovšem zůstává, že se autor při psaní až příliš držel zpátky a více se do příběhu neponořil, použil termíny spojené s voodoo aniž by se u většiny z nich čtenář dočkal vysvětlení (doporučuji se podívat na jeden z dílů seriálu Sběratelé kostí, který se také věnuje voodoo a kde zábavnou formou naleznete odpovědi a definice - jo, Google je rychlejší) a většina popsaných "dramatických" situací působí poněkud ploše. Věřím ale, že další díl bude lepší.
Postavy jsou fajn. Vcelku sympatické, vztah na profesionální úrovni jim funguje. Je ale pravda, že by knize určitě neuškodilo více dialogů mezi hlavními protagonisty a scén věnujících se především jim samým. Bylo by to totiž prospěšné pro budování vztahu čtenář-charaktery, na což autor zjevně vůbec nedbá.
Za plnou cenu bych do knih nešla, ale za tu výprodejovou to bylo myslím fajn. Takže pokud máte po krk milostných blbostí cpaných zcela zbytečně do každé békoviny, mohu Vám slíbit, že tady se toho nedočkáte. Místo toho Vám autor prostře stůl obložený rozřezanými dítky, černou magií a občas Vám dovolí přičichnout si k pachu spálených těl. (3,5/5)
Každopádně ale, pokud se člověk prokouše úvodní pasáží, rozvine se před ním vcelku akční magický příběh, ve kterém nefigurují zbytečné emoce, občas se v něm zhmotní i nějaká ta myšlenka a člověk si obohatí slovní zásobu. Nedostatkem ovšem zůstává, že se autor při psaní až příliš držel zpátky a více se do příběhu neponořil, použil termíny spojené s voodoo aniž by se u většiny z nich čtenář dočkal vysvětlení (doporučuji se podívat na jeden z dílů seriálu Sběratelé kostí, který se také věnuje voodoo a kde zábavnou formou naleznete odpovědi a definice - jo, Google je rychlejší) a většina popsaných "dramatických" situací působí poněkud ploše. Věřím ale, že další díl bude lepší.
Postavy jsou fajn. Vcelku sympatické, vztah na profesionální úrovni jim funguje. Je ale pravda, že by knize určitě neuškodilo více dialogů mezi hlavními protagonisty a scén věnujících se především jim samým. Bylo by to totiž prospěšné pro budování vztahu čtenář-charaktery, na což autor zjevně vůbec nedbá.
Za plnou cenu bych do knih nešla, ale za tu výprodejovou to bylo myslím fajn. Takže pokud máte po krk milostných blbostí cpaných zcela zbytečně do každé békoviny, mohu Vám slíbit, že tady se toho nedočkáte. Místo toho Vám autor prostře stůl obložený rozřezanými dítky, černou magií a občas Vám dovolí přičichnout si k pachu spálených těl. (3,5/5)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Napiš. Klidně i ke starým článkům. Zpětná odezva je fajn. :)